Dnes se lidé na radnicích předhánějí v tom, kdo z nich lépe vykreslí v propagačních materiálech přednosti svého města. V Jihlavě na to mysleli i před více než osmdesáti lety navzdory světové hospodářské krizi. Tehdy vyšla o městě výpravná a dnes už velmi vzácná kniha.
Stojí za pozornost se vrátit k tomu, jak se město propagovalo v roce 1933. V tom období na radnici nově starostoval soudní rada Viktor Kousal, sociální demokrat.
Do knihy napsal úvodní text v optimistickém duchu. Musel ale přiznat, jak s Jihlavou zamávala krize. „Podvázala provoz ve většině podniků, a to měrou takovou, že některé podniky provoz vůbec zastavily a ostatní pracují jen v omezené míře. Tím trpí hlavně vrstvy sociálně slabší, jichž nezaměstnanost a nouze stále vzrůstá,“ popsal Kousal.
Doba byla těžká, přesto kniha se spoustou fotografií budí dojem, že Jihlava byla tenkrát výborné místo k žití. „Podnebí jest poněkud drsnější, ale zato zdravé,“ popsal starosta Kousal.
Pro něj osobně to ale nakonec na radnici moc zdravé nebylo. Ve funkci se mu dařilo, tlak doby ovšem nakonec nevydržel. V červnu roku 1936 se razantně zhoršil jeho psychický stav. Kousal odjel ze svého domova v Bezručově ulici do nervového sanatoria ve Vráži u Písku. Tam se po třech týdnech začátkem července oběsil. Dožil se 54 let. Ještě ten den byly v Jihlavě vyvěšeny černé vlajky na radnici a všech městských budovách.
„Trýznily jej nervy, unikl hrozící duševní katastrofě samovolnou smrtí,“ napsaly poté noviny. Přesto tříleté působení starosty Kousala oceňovali jeho kolegové v zastupitelstvu i novináři.
„Ujal se funkce v době nejhorších hospodářských předpokladů, jaké kdy Jihlava měla. Krize byla na vrcholu. Za něj nastalo pronikavé zlepšení v hospodaření,“ shodli se po jeho smrti.
Zpátky ale k výpravné knize s Kousalovým úvodním slovem, která město za první republiky propagovala. Byla psaná v českém i německém jazyce. Řadou fotografií představila nemocnici i se síní nemocných, jak tehdy nazývali velký bílý pokoj pro dvacítku pacientů.
Nádražní restaurace žila nonstop
Dobové snímky ukazují, jak tehdy v Jihlavě fungovaly služby. Na jednom je kropicí auto a na dalším koně táhnoucí vůz na popel a smetí. Na další fotce stojí automobil na převoz zemřelých.
Velmi lákavě vypadá letní záběr na říční koupaliště u Českého mlýna. „Od roku 1933 přikročuje se zde k postupnému vybudování velikého kabinového objektu, rozsáhlých hřišť, restauračního zařízení,“ psal v knize Josef Baše, městský hospodářský správce.
K odpočinku slouží toto místo i dnes. Jen z tehdejších kabin už je pouze ohořelé torzo. Lidé se chodí koupat na druhý břeh řeky do Vodního ráje. Český mlýn je dnes novým a hodně využívaným areálem nejen pro cyklisty a bruslaře.
Přitažlivě působí na snímku z třicátých let interiér restaurace na hlavním vlakovém nádraží, která je v současnosti zavřená. Tehdy žila nonstop. „Je vedená starým, osvědčeným odborníkem Bedřichem Znojemským, jedním z nejstarších nádražních restauratérů. Doporučuje se výbornou kuchyní, teplou i studenou, ve dne i v noci. K dispozici jsou čisté hostinské pokoje,“ uvádí se v knize. Restauraci na zastávce Jihlava-město vedl prý stejně vzorně Bedřichův bratr Antonín Znojemský.
V Jihlavě tehdy fungovala i pobočka Československého autoklubu. Snímek v knize ukazuje tehdejší členy i s jejich stroji v červenci 1933 na akci Autoden v Jihlavě. Motocyklisté a řidiči automobilů se společně vyfotili před radnicí na náměstí.
Celkem 16 stran zabraly v knize reklamy. I ty jsou po osmdesáti letech zajímavým čtením. Třeba Vilém Andrassy nabízel cestovní potřeby a Antonín Bulant otomany. Hotel U zlatého lva na náměstí, kde je dnes základní umělecká škola, inzeroval pokoje s ústředním topením i garáže s benzinovou stanicí. A pohřební ústav jihlavský nabízel krom jiného i exhumace. Telefonní číslo bylo 76.
