Poslanec Karel Černý je od roku 1988 autorem či spoluautorem třiceti knížek. Ta poslední se týká historie vlakových tratí vedoucích z Jihlavy.
Kdy na Vysočinu přijel první vlak?
Na přelomu let 1870 a 1871 byla na Vysočinu přivedena první železnice. Rakouská severozápadní dráha propojila hlavní město monarchie Vídeň s Prahou. Propojila také na Vysočině ležící města Moravské Budějovice, Jaroměřice nad Rokytnou, Jihlavu, Havlíčkův Brod, Světlou nad Sázavou a Golčův Jeníkov. A pak také Třebíč prostřednictvím stanice Stařeč-Třebíč. Na tuto pro Vysočinu páteřní trať navazovaly její lokálky i tratě jiných soukromých a státních společností.
Karel Černý* Narodil se v roce 1965. Od roku 1998 je poslancem za sociální demokracii. Je autorem či spoluautorem třiceti knih. * Postupně s kolegy knižně zdokumentoval tratě v úsecích Německý (dnes Havlíčkův) Brod - Nové Město na Moravě - Brno, Německý Brod - Pardubice, Jihlava - Německý Brod - Kolín (s lokálkami do Polné a Humpolce) a ve dvou dílech také celou trasu Posázavského pacifiku ze Světlé nad Sázavou do Prahy. |
Tuto poslední knížku jste nepřipravoval sám.
Knihu jsme připravili společně s Františkem Gregorem, ředitelem třebíčského okresního archivu a ještě s novinářem Martinem Navrátilem.
Co přesně jste zmapovali?
Knihu tvoří čtyři kapitoly, které dokumentují jednotlivé historické tratě v úsecích Jihlava - Znojmo (Rakouská severozápadní dráha), Moravské Budějovice - Jemnice (Císařskokrálovské státní dráhy), Okříšky - Brno a Studenec - Velké Meziříčí (Rakouská společnost státní dráhy). Kniha nabízí více než 170 fotografických příloh. Jsou jimi reprodukce unikátních historických pohlednic z období konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století. I reprodukce dobových fotografií, plánů a jízdních řádů.
Vy staré železniční pohledy sbíráte?
Část dokumentů použitých v knize pochází z archivních a muzejních fondů, ale většina, zejména pohlednic, je ze soukromých sbírek, včetně nás tří autorů.
Kterou z pohlednic považujete za nejcennější?
Pohlednice a fotografie s železniční tématikou patří mezi velmi vyhledávané a sběratelé za ně obětují poměrně velké částky. Zejména pak za ty, které zobrazují vybavení železničních stanic a samozřejmě lokomotivy. Z těch použitých v knize mě snad nejvíc zaujala pohlednice zobrazující atmosféru na nádraží ve Studenci.
V jízdním řádu z roku 1889 je napsáno, že po Rapoticích zastavovaly vlaky v Božím Požehnání. Co to bylo za stanici?
Boží Požehnání je původní název Zastávky u Brna.
Kolik knížek v této „železniční“ edici už jste připravil?
Knížka, o které se bavíme, je šestou v řadě, která mapuje staré železniční tratě převážně na Vysočině. Rozhodně to není pouze má záležitost. Na tomto projektu se od roku 2009 podílí celkem šest autorů, z nichž někteří jsou profesionální historici, jiní nadšenci zapálení pro nostalgii rakousko-uherské a prvorepublikové železnice.
Jaká jsou podle vás nejzajímavější místa na tratích v kraji?
Zajímavý je význam bývalé Rakouské severozápadní dráhy, která byla páteřní tratí pro Vysočinu. V minulosti zde jezdily přímé vozy do Berlína nebo třeba legendární Balkanzug. Nyní význam této trati spadl rozsahem i spektrem dopravy téměř na úroveň regionálních drah.
Co všechno ještě z doby vzniku těch tratí se dochovalo dodnes?
V různé podobě, někdy po mnoha stavebních úpravách, nalezneme celou řadu výpravních budov. Na některých nádražích jsou i vodárny a další zařízení. Co se však zachovalo téměř v původní podobě, to jsou vysoké kamenné pilíře mostů v Třebíči, Vladislavi, Náměšti nad Oslavou, Kralicích nebo ve Znojmě. Pouze původní železná nýtovaná konstrukce byla v minulosti z mostů snesena a nahrazena novou.
Která stanice je nejzachovalejší?
Nevím jestli nejzachovalejší, ale v téměř původní podobě se zachovala výpravní budova v Třebelovicích na lokálce z Moravských Budějovic do Jemnice. Tato dráha se jako jediná u nás od roku 1996 honosí zápisem na seznam kulturních památek. Zmíněné nádraží v Třebelovicích bylo využito filmaři v roce 1998, kdy se stalo součástí filmu Stůj, nebo se netrefím.
Existují ještě některé hodně staré lokomotivy a vagony, které kdysi jezdily po Vysočině?
Ano. Mnohé jsou provozuschopné a při svátečních jízdách se objevují i u nás na Vysočině. Velmi zajímavým místem, kde je k vidění přes třicet exponátů historických lokomotiv, ale i množství osobních, služebních i nákladních vozů, je Železniční muzeum Českých drah v Lužné u Rakovníka. Rozhodně stojí za návštěvu.
Jak často jezdíte vlakem vy?
V poslední době je mým hlavním dopravním prostředkem automobil a komunikací dálnice D1, takže na koleje se vydám jen občas. Vlak je pro mne hlavně vzpomínka na dětství a železnice. A taky trochu rodinná tradice spojená se dvěma pradědečky, kteří pracovali na dráze.
Jakou knížku připravujete nyní?
Společně s Eduardem Stehlíkem a Radimem Chrástem ve volném čase dokončujeme druhý díl knihy Legionáři s lipovou ratolestí, která je věnovaná patnácti generálům-legionářům narozeným na Vysočině. Navazuje na první díl, který obsahuje medailonky šestnácti jejich druhů, kteří obdrželi generálskou hodnost již před rokem 1939. Měla by vyjít v první polovině příštího roku.
Kolik knížek už máte za sebou?
Od roku 1988 jsem se podílel asi na třech desítkách publikací.
Kterou z nich považujete sám pro sebe za nejcennější?
Z „železniční“ řady asi nejvíce čtenáře zaujaly oba díly o Posázavském pacifiku, ale já si nejvíce cením knížky Nejmladší parašutista. Původně to měla být malá vzpomínka na bystřického skauta Františka Vrbku, který odešel v 15 letech do zahraniční armády. O tři roky později se vracel do vlasti jako parašutista. Během pátrání v našich a německých archivech se mi podařilo ve spolupráci s německým novinářem Michaelem Heimem zjistit nové skutečnosti o sestřelení dvou britských Halifaxů u Mnichova s československými paraskupinami Bronze a Iridium na palubách. Na rozdíl od britských a kanadských letců byli naši parašutisté nezvěstní. Poté, kdy knížka vyšla, jsem získal seznam pohřbených vedle mnichovské věznice gestapa. Našel jsem tam skupinu zkomolených českých jmen. Šlo o jména z falešných legitimací našich parašutistů. Nyní už mají na náhrobcích svá jména. Měl jsem dobrý pocit, že se podařilo něco pro ty naše kluky udělat. I když je to jen malá část toho, co těmto lidem dlužíme.
