Deník svého bratra vydal čtyřiasedmdesátiletý výtvarník a učitel Jan Maria...

Deník svého bratra vydal čtyřiasedmdesátiletý výtvarník a učitel Jan Maria Krejčí z Mohelna. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Unikátní deník líčí život dětí před 65 lety. Neznaly nudu ani nebezpečí

  • 17
Unikátní sondou do života dětí na venkově Třebíčska v polovině minulého století je knížka s názvem Deník 1955. Vydal ji čtyřiasedmdesátiletý výtvarník a učitel Jan Maria Krejčí z Mohelna. Devadesátistránková publikace je přepisem deníku, který si v létě 1955 psal jeho dvanáctiletý bratr František.

Jan Maria Krejčí už v roce 1973 bratrův deník doplnil kresbami v dětském stylu. „Říkal jsem si tehdy, že se snad někdy podaří bratrův dětský deník vytisknout, a tak jsem nakreslil ilustrace,“ vysvětluje výtvarník.

„Teď, když se mi konečně knížku podařilo vydat, jsem ilustrace nechal v původní podobě, i s jejich chybami například v anatomii postaviček. Chtěl jsem, aby zůstaly autentické a v duchu deníku odpovídaly charakteru dětské kresby,“ popsal Jan M. Krejčí.

Deník 1955 líčí dění převážně v Kralicích nad Oslavou, kde chlapci trávili většinu prázdnin. Je zajímavý tím, že nelíčí mimořádné události, ale každodenní život, denní režim, pravidelné práce v hospodářství či běžnou stravu ve venkovské rodině.

„Když jsem to při přípravě k vydání pročítal, tak mě s odstupem těch téměř 65 let zaujalo, jak celá naše činnost od rána do noci byla zajímavá a různorodá. Každou chvíli jsme dělali něco kolem domácnosti a v hospodářství, starali se o drůbež, pracovali na poli. Tehdy jsme si neuvědomovali, jak to vlastně všechno bylo moc krásné. Neznali jsme nudu, vlastně jsme jako děti neznali ani nebezpečí, o kterém si myslíme, že neustále všude hrozí dnešním dětem,“ řekl Krejčí.

V deníku se objevují dobové nářeční zvláštnosti

Pozoruhodný je také vhled do každodenního stravování v polovině padesátých let. „Strava byla velmi jednoduchá, ale vyhovovala nám. Byli jsme zdraví, i když jsme jedli skoro každý večer třeba brambory,“ líčí Krejčí.

V deníku se objevují i dobové nářeční zvláštnosti z Náměšťska: táč – přibližně koláč, pěry – knedlíky, hompačka – houpačka, kuřítka – houby lišky, seknička – malá venkovská místnost, turkyně – kukuřice, ryps – řepka.

František v deníku píše, v kolik s Janem vstávají, co snídají, často popisuje hledání hub či sběr ovoce a jeho prodej v konzumu. Píše, jaké práce chlapce přes den čekaly a co bylo na večeři, jak se daří plodinám na zahradě, kolik je mandelinky.

Význačné místo v deníku zaujímá stavba dětské lodičky, kterou hoši nazvali Morava. „Kormidlo se urazilo, a tak jsme je smontovali takhle. Pak jsme udělali prkýnko jako spodek lodi, jenže silnější, které jsme takto seřízli. Při dělání lodi jsem se řízl do prstu. Byla to hluboká rána. Musel jsem si to okamžitě zavázat. Tato plachta se dá otáčet podle toho, na kterou stranu se chce, aby loď plula. Hotová loď, jen ji nabarvit.“

„Zítra si uděláme nový štětec z kravských žíní“

Dnešním očím už jak z jiného světa se jeví samozřejmost, s jakou si chlapci vyrobili štětec na natření lodi. „Natřel jsem s ním kormidlo. Neboť to byla acetonová barva, nešlo to umýt. Na prstě jsem to umyl líhem. Štěteček jsem chtěl umýt také, ale jak jsem ho dřel, tak se žíně vytáhly. Stejně byl moc tvrdý, tak si zítra uděláme z kravských žíní.“

Dramatičtější událostí prázdnin Františka a Jana bylo, když kůň shodil při oborávání brambor kmotřenku. „Dojela k oboře, otočila se a jela zpět. My jsme u obory zastavili a kmotříček chtěl uříznout na Lucku (koně) bič. Tu začala kmotřenka křičet, že jí Hanzl (druhý kůň) i s radýlkem utekl. Kmotříček vypříhl rychle Lucku a radýlko nechal tam,“ popisuje deník.

„Já jsem běžel za kmotřenkou. Dívám se, Hanzl stojí u švestky a kmotřenka ho vypříhala. Kmotříček přijel s Luckou, odpříhl Hanzla a oba zapříhl do vozu. Stalo se to takhle: Hanzlovi sedlo na záda hovado. On je nemohl střepat, tak skočil, kmotřenka se svalila a Hanzl utek. Ona se pustila za ním. Když viděla, že stojí, tak šla pomale. Doma jsme se nasvačili a žádnému jsme nic neřekli,“ vylíčil František.

Deník popisuje i každodenní práci dětí na hospodářství

Deník líčí i každodenní běžnou práci dětí v domácím hospodářství, kterou by dnes ochránci lidských práv označili možná za nehumánní či otrockou. Časy se mění...

„Potom jsem šli s kmotříčkem a kmotřenkou na Žlíbek rozhazovat a nakládat seno. S kmotřenkou jsme rozházeli 7 kopek a sami dva 3 kopky. Potom jsme vypili sodovku a jeli jsme na fůře domů. Oba říkali, že jsme byli výjimečně hodní. K obědu byla zalívaná polívka a třešňový táč. Potom jsme skládali seno a pak jsme byli s Miladkou (malou sestřenicí). Potom jsme se vykoupali a zase jsme byli s Miladkou, pak jsem u koní házel hnůj a stlal slámu. K večeři byly brambory. Spat jsme šli o půl desáté.“