„Strašně mě zaujal ten prostor. Protože když se podíváte, nemá žádný pravý úhel. Je zcela atypický,“ ukazuje majitelka kavárny Petra Neckářová. „Byla to velká výzva.“
Proč?
Absolutně jsem si nedokázala představit, co to obnáší. Když máte zadní stěnu půlkulatou a chcete k ní udělat barový pult... Byla to veliká sranda (usmívá se). Celý pult je z několika částí, neustále se musel upravovat, aby odpovídal úhlu toho půlkruhu. Takže to bylo o tom dát každý kus ke stěně, naměřit, zabrousit, zkusit, jestli sedí. A když ne, tak zase znovu.
Příprava tedy nebyla snadná...
Vybudovali jsme to za šest neděl. Mám jednoho člověka, který je prostě neskutečně úžasný. On spí asi tři hodiny denně, aby všechno stihl. Já ho prostě obdivuji. On nejenže je vám schopný tady udělat příčku, ale namaloval všechny plány, udělal dokonce i truhlářské práce. Protože když jsem se ptala truhlářů u nás, jestli by byli schopní pult udělat, řekli si o horentní sumu.
Tak jste se rozhodli si vše obstarat sami?
Ano. Byly to asi čtyři, pět dní práce, ale nakonec jsme celý bar zvládli udělat ve dvou lidech. A kdybyste potřeboval něco upravit na kuchyňské lince, tak vám v dnešní době dokážu nejen přidělat lišty, ale umím to navrtat, dát tam silikon, vím, jak to přimáčknout, jak zaklapnout. Jsem teď takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Spoustu věcí bych zvládla a i sama si na ně troufla.
Když máte kavárnu přímo v objektu fotbalového stadionu, nabízí se otázka: chodí k vám fanoušci?
Chodí, dokonce i během zápasů. Ale využívají to také rodiče během tréninků. Protože nemusí stát někde venku dlouho u plotu a mrznout. Mohou si sem zajít na kafčo. S tím, že se tu snažíme mít i víceméně zdravou stravu. Aby to dětem vyhovovalo, aby sem zaběhly, když mají zrovna hlad nebo chuť na čerstvý toust se zeleninou. Nabízíme také snídaňové müsli a další věci, které se dají rychle udělat. Jsou vždycky čerstvé.
Vy sama máte k fotbalu blízko?
Já vůbec, jsem absolutní nesportovec (usmívá se). Ale je fakt, že fanoušci to na nás přenášejí. Když se daří, přijdou, jsou nadšení. Nebo se i stane, že Jihlava prohraje, ale řeknou: dneska to byl super zápas. Klukům to šlo, akorát soupeř byl lepší. Časem nás do toho určitě vtáhnou. Nedá se proti tomu být imunní, to zkrátka nejde. Pro novou sezonu proto pro fanoušky chystáme různé soutěže při tipování výsledků a podobně.
A co hráči? Zajdou také někdy na svoje populární kafíčko?
Jasně. Máme tady s nimi i fotku. Chápu, že v rámci jejich životosprávy nemohou na hotdog chodit úplně denně. Ale myslím, že právě hotdog je jejich oblíbený. Jsme domluvení, že si zavolají, objednají si pět, šest jídel, a když to mají hotové, přijdou si. Úplně stejně to mám pro kohokoliv jiného. Zatímco oni si to odnáší do svých prostor i s talířky, které nám pak přinesou zpátky, pro další zákazníky máme nachystané krabičky.
Když pomineme fotbalový a nedaleký plavecký stadion, není vaše kavárna v nějak rušné části města. Nebála jste se, zda si k vám zákazníci najdou cestu?
Trochu ano. Ale já už jsem v gastronomii v Jihlavě trochu profláklá. Šest let jsem dělala na náměstí, v Café baru Nocturno. A pak jsem byla provozní v jedné nejmenované velké kavárně. A dnes lidé chodí sem a říkají mi: tam už to nestojí za to, není to, co to bývalo. My raději půjdeme sem k vám. Protože víme, že jste tady.
Takže navzdory tomu, že fungujete teprve půl roku, o stálé hosty už nemáte nouzi?
Víte, já ani nechci masovou gastronomii. Chtěla bych, aby si někdo řekl: dneska bych si dal burger s trhaným masem a švestkovou omáčkou. Mám ho rád. Nebo: Mají tam super hotdog, ten je opravdu nadupanej, plnej super věcí, jako je glazovaná cibule. Já si na něj zajdu.
Během pandemie si řada lidí odvykla do hospod či kaváren chodit. Je složité je získat zpátky?
Víte, já jsem si říkala, že když to lidem neukážu já, tak jim to neukáže nikdo jiný (směje se). Přijde mi, že v gastronomii vymizela jedna důležitá věc. Lidé si neřeknou: je sobotní ráno, půjdeme si někam sednout na snídani. To je po tom covidu hrozně špatné. Lidi jsou uzavření, do kaváren se jim nechce. A já to tady své lidi učím. Vždy říkám: u nás se voda neplatí. Když si dají kafčo, zákusek a chtějí pak posedět a povídat si, nabídnu jim karafu s vodou a můžou tu sedět třeba další tři hodiny. Mně to nevadí. Tržbu už mi udělali, nepřekáží mi tu a já chápu, že si chtějí popovídat. To je podle mě účel kavárny. Někteří, co se sem vrací, už pochopili, že je nebudu každých deset minut otravovat a ptát se, co si dají dalšího.
A co byste chtěla ještě vaše zákazníky naučit?
Chtěla bych, aby si rodiče v sobotu odpoledne řekli: nevíme, co s dětmi. Tak zajdeme do kavárny, dáme si tam kafe a oni si tam něco vyrobí nebo namalují. Budeme mít fajn odpoledne.
Vím, že právě dětem se ve vaší kavárně rádi věnujete. A nejde jen o dětský koutek.
Mě práce s dětmi baví, díky ní jsem si kdysi našla i manžela. Jezdili jsme na pionýrské tábory a vlastně v tom pokračujeme dodnes. Jezdím s nimi na jarní prázdniny, vařím jim. Mezi dětmi si i odpočinu.
Ostatně v kavárně vám pomáhají také dvě vaše děti.
No děti, ono jim je sedmnáct a patnáct. Nazývat je dětmi... Víte, jak to puberťáci mají. (usmívá se) Ale musím říct, že si vůbec nemůžu stěžovat. Oba jsou na střední škole, mezi sebou komunikují a domlouvají se, který tu se mnou odpoledne bude. Můžu se na ně stoprocentně spolehnout. Jsou to takoví rodinní brigádníci. A právě můj syn se dětem docela věnuje, vždy se jím dají strhnout.
Myslíte k vyrábění?
Byl tady malinký klouček, který vyrábět nechtěl. Tak si vymaloval bavoráka. Vytiskli jsme mu na tiskárně auto a on si ho vymaloval. Pak se synem ještě malovali kamion. Zpočátku s námi klouček nechtěl ani mluvit, vzpouzel se. A nakonec se se synem domluvili, zabavili se a odcházel poměrně spokojený. Dokonce se s náklaďákem nechal i vyfotit. Je to o tom, že děti prvně neví, co je tady čeká. Měl s sebou i sestřičku, která tvrdila, že s cizími lidmi nemluví. Celou dobu koukala do země. A nakonec, když odcházela, nám i zamávala. Pochopila, že ji tady nikdo neukousne.
Důležitá je však asi také komunikace s rodiči, že?
Nikdo nemůže počítat s tím, že tady dítě odloží a my ho budeme při obsluze hlídat. Protože když vidím, jak se teď vychovávají děti, tak v kavárně raději budu mít vychovaného psa než nevychované dítě. Myslím, že bych o tom mohla hodně povídat, mám děti po roce a půl. Ale to, co je dneska možné...
Myslíte, když se maminky zapovídají a přestanou děti hlídat...
To ještě jde. Ale dám příklad: mají horké maliny a maminka vezme lžičku a jde za dítětem. Nevidím důvod, proč by dítě nemohlo sedět na židli a být na ní tak dlouho, až to sní. Nemyslím si, že je to dobré pro zažívání, ani pro ten prostor.
Vyrábět si k vám prý chodí také dospělí.
Stalo se nám, že tady byla rezervace třeba pro šest, sedm dam. A ty si tu vyráběly. Ony se u toho zabaví, popovídají. Zastaví se, stráví čas relaxem. Není potřeba se pořád za něčím hnát. My to tady máme nachystané trvale. Je jedno, jestli se někdo rozhodne přijít v deset hodin dopoledne v pátek, nebo v sobotu odpoledne ve čtyři. To je mi fuk. Snažím se to stále doplňovat, měnit. Na podzim jsme měli nějaké dýně, pro děti dráčky. Před Vánocemi zase ozdoby. Mám spoustu nápadů, jsem schopná sem řadu věcí sehnat a nanosit. Jde spíš o to, koho by co bavilo.
Vím, že si hodně zakládáte na čerstvosti vašich výrobků.
Já nic neudělám den předem. Když přijde zakázka na catering, třeba 500 jednohubek, tak tu raději budu ve tři hodiny ráno, než aby to bylo nachystané od večera. Prostě za tímhle si fakt stojím. Když to lidem předávám, musí to být top. Na tom si zakládám. Proto se snažím vše vyrábět sama. Ať to začne pomazánkami, glazovanou cibulí, všemi dipy, horkou čokoládou... Já nemám ráda věci z prášku. Abych někomu vařila horkou čokoládu z prášku, k tomu se prostě nikdy nesnížím. Proto, když si někdo přijde na horkou čokoládu, se ho ptáme, jak ji chce hustou. Protože tím, že ji sami mícháme, jsme schopní to ovlivnit. I punč si vaříme sami. Aby lidé dostali kvalitu, aby to bylo fakt čerstvé.
Co zákusky?
Ty máme z nedalekého Pelhřimova. Vsadila jsem na rodinu s padesátiletou tradicí. Je to třetí generace, která je vyrábí.
Jsem celiak, tak se zeptám, máte i bezlepkové věci?
Myslím, že tomuto jsme hodně naklonění. Bezlepkových zákusků máme vždycky minimálně dva druhy. Mám nakoupené i různé brownies, o kterých vím, že jsou bezlepkové. Takže jsme vám schopní udělat třeba i čerstvý zákusek. Dáme vám tam brownie, mascarpone namíchané se smetanou a tajnou přísadou, dáme na to ovoce a uděláme dortík, který je čerstvý a bezlepkový. Jsme schopní vám udělat bezlepkové chlebíčky, všechno.
Využívají toho lidé často?
Mám raději, když si zavolají předem. Ale vždycky tady něco máme. Stalo se mi, že tu byla celá rodina bezlepkáčků. Byli z Pacova a volali, že jedou na nějaké vyšetření. Měla jsem to pro ně nachystané, ovocné mističky, čerstvý dortík... Chlebíčky si vzali domů. Vládla spokojenost.
Splněný sen. U policie byla deset letProč má jihlavská kavárna přezdívku Kafé FBI? Když si majitelka Petra Neckářová při tvorbě loga pod sebe napsala anglická slova Coffee Break Time, skutečný název svého podniku, upoutala její pozornost tři písmena, která jsou lidem všeobecně známá a tak lépe zapamatovatelná. „Dá se říci, že zkratka Kafé FBI je částečně i recese,“ prozrazuje Neckářová, která je bývalá policistka. „Byl to takový můj dětský ideál. Prostě jsem si řekla, že to dokážu,“ líčí. Nezlobte se, ženské neberemeRozhodně to však nebylo zcela jednoduché. „Když jsem na základce, na konci osmičky, psala na tenkrát jedinou policejní školu, která byla v Holešově, tak mi pan ředitel osobně odepsal, ať se nezlobím, že tam ženské zatím neberou,“ vzpomíná. Přestože rodiče chtěli, aby šla na gymnázium, sama si vybrala střední zemědělskou školu. „Bylo to trochu na truc. A také proto, že jsem si říkala, co se budu mořit s nějakými přijímačkami,“ líčí. Když však přišla poprvé na tehdejší školní statek na Sasově, zjistila, že zemědělství nebude nejlepší volba. „Bylo to velké procitnutí. Poprvé jsem viděla krávu a zjistila, že vážně není fialová,“ směje se. „Když jsem ukončila prvák, napsali mi z Holešova, že už teda ženské berou, jestli nechci nastoupit,“ vzpomíná. Rodiče však měli jasno: vybrala sis zemědělskou školu, tak ji dostuduješ. „Řekla bych, že to tenkrát bylo naopak trochu na truc od nich,“ líčí. „Tak jsem požádala pana ředitele o individuální plán a dělala jsem ještě další střední školu, ekonomiku a cestovní ruch. A skončila jsem se dvěma maturitami,“ prozradila. Vyhlíženou kariéru policistky však nevzdala. „Po maturitě jsem šla na policejní školu, tenkrát už do Brna,“ popisuje. Ryze pánský kolektivU policie nakonec odsloužila více než deset let. „Nastupovala jsem v roce 1996 a musela jsem být odvážná. Vždyť kolik tam tehdy bylo žen,“ usmívá se. „Šlo ryze o pánský kolektiv, který vám jako mladé holce dal všechno sežrat. Nic vám neprominul. Zkrátka musíte být nejlepší,“ popisuje. „Oni mohou zaparkovat s autem šikmo, ale jak tak zaparkuje ženská, všichni vám to řeknou.“ Odradit se však nenechala. „Od malička jsem jezdila na tábory, nebyla jsem žádná princezna. Byla jsem zvyklá zatnout zuby,“ pokračuje Neckářová. „A když už jsem se tam dostala, přece se nenechám vyhodit. Šlapala jsem v brázdě,“ zavzpomínala. Od policie odešla až ve chvíli, kdy čekala prvorozené dítě, dceru. „Šla jsem na takzvanou mateřskou dovolenou. Ale kdo to nazval dovolenou, to opravdu nevím,“ usmívá se. „Zatímco v práci je někdy doba, kdy máte volno a jdete domů, v mateřství taková chvíle nikdy nenastane,“ kroutí hlavou. (rtd) |
