Juraj Urbančík vaří podle odborníků výborné pivo ve svém třebíčském minipivovaru. Uspěl v Táboře na Pivní pečeti a byl nejlepší při Jarní ceně sládků. Daří se i jeho velkoobchodní firmě se zabezpečovacími systémy. Byznys mu klape, ale on sám se rozhodl udělat pro někoho možná překvapivé rozhodnutí. Odjede na cestu kolem světa. "Buď teď, nebo nikdy," říká.
Před dvěma lety, když jste rozjížděl minipivovar, jste mohl jen doufat, že snad sázíte na dobrou kartu v podnikání. Výsledky se ale dostavily brzy. Pivo se dobře prodává.
Už loni jsme začali sbírat ocenění. Na Pivní pečeti jsme získali jednu zlatou a jednu stříbrnou. To je soutěž v Táboře, které se účastní průmyslové i malé pivovary. I letos jsme tam získali jednu zlatou. No a k tomu se přidala Jarní cena sládků, kde jsme vyhráli dvě zlaté a jednu bronzovou.
Juraj Urbančík* Narodil se v roce 1965. * Motorka, na které pojede, je BMW R 1 200 GS. * Přibližné náklady na cestu jsou dva až tři miliony korun na tři roky. * Juraj Urbančík pochází z Košic, vystudoval Vysokou školu elektrotechnickou. * Je rozvedený, má dvě dospělé děti. Žije s přítelkyní. * Jeho koníčky jsou cestování, auta a motorky, hudba a sport. * Vlastní velkoobchod se zabezpečovacími systémy, minipivovar a restauraci. Celkově zaměstnává asi padesát lidí. |
To je asi cenný úspěch.
Je. Protože to hodnotí sládci, odborníci. Ochutnávají stovky anonymních vzorků ze skoro sta minipivovarů. V koutu své duše jsem tajně doufal, že jeden úspěch by mohl přijít. Když přišel, byl trojnásobný a vyhlásili nás nejlepším malým pivovarem, tak jsem měl opravdu radost. I zákazníkům naše pivo chutná, tu a tam se objeví v hospodě pivní novinář - byly tu Američanka, Finka, oběma chutnalo moc. Když jsme před dvěma lety hledali sládka, trochu jsem se obával vzít na to místo mladého kluka bez zkušeností s vařením piva. Nicméně se tato volba ukázala jako dobrá a dnes se náš sládek, Vojta Koukal, může směle srovnávat s těmi zkušenými, což dokazují i naše výsledky.
Kde všude se pivo z Třebíče dá ochutnat?
Především v naší pivovarské restauraci. A domluvili jsme se i s velkoobchodníky, kteří se o to umějí starat. Obchodují s pivy z minipivovarů. Dnes i mimosezonně prodáme víc jim, než vytočíme v naší hospodě. Mají obšancované restaurace v Praze, Brně, ale už i na Slovensku, které se specializují na různorodost, těm především dodávají. A je poptávka. Jeden z pražských dodavatelů dokonce celkem pravidelně dodává naše pivo i do italského San Rema.
Co je ve vašem podnikání vlastně to hlavní? Pivovar s hospodou, nebo zabezpečovací systémy?
Určitě ty zabezpečovací systémy, na které máme velkoobchod. Ty tvoří pilíř a bez úspěchu tam by pivovar s restaurací nevznikl. Pokud dnes nemáte restauraci jako rodinný podnik, nezbohatnete. Je to spíše takové hobby, zpestření. Pivovar totéž. Zatím. Protože ho stále ještě dobudováváme. Je to zkrátka investice s dlouhodobější návratností.
Je vám osmačtyřicet. Daří se vám v podnikání. Krom hospody a minipivovaru jste úspěšný velkoobchodník, máte sbírku jaguarů. A teď střih. Všeho zanecháte a plánujete odjet na několik let na cestu kolem světa. Jak se to tak stalo?
Mimochodem, do sbírky jaguarů teď přibude nový kousek, XK 120 roadster z roku 1951. K té cestě. Motorka mě baví. V posledních letech jsem na ní dělal výjezdy každý rok a ověřil jsem si, že je to úplně jiný druh zážitků než při jízdě autem. Máte přímý kontakt s krajinou. Čím zaostalejší země, tím vstřícnější lidé. Pohostinní, milí. Firmu buduju dvaadvacet let. Prvních dvanáct, patnáct let jsem makal naplno, neznal nic jiného. A teď mám období, kdy už přichází únava a určité vyčerpání a potřebuju si vyčistit hlavu. Buď teď, nebo nikdy. Za pár let už bych neodjel, třeba kvůli zdraví. Před rokem jsem se rozhodl, že jdu do toho a že podnikání mi v tom nemůže být překážkou.
Jak to bude s firmami? Prodáte je? Nebo je pro vás povede někdo jiný? Nebo si je dál povedete sám a budete viset pravidelně na internetu někde v zahraničí?
Nejprve jsem přemýšlel o prodeji. Pak jsem ale mluvil s obchodním ředitelem, tedy mým nejvýše postaveným manažerem, zda by byl ochoten převzít zodpovědnost za celé mé podnikání po dobu přibližně čtyř let. Měl dva týdny na rozmyšlenou, pak kývl. Když jsme byli dohodnutí, oznámil jsem svůj plánovaný krok managementu a zaměstnancům. Ve vystoupení jsem zhodnotil, kam jsme se za těch dvacet let dostali, a nastínil jim, jak si představuju další fungování.
A jak si je představujete?
Nastavili jsme pravidlo výše celkových mzdových nákladů v závislosti na dosaženém zisku. Lidé vědí, že co firma vydělá, z toho přesně stanovená část jde na mzdy. A od toho se odvíjejí odměny. Samozřejmě řada z nich asi vnitřně cítí určitou nejistotu. Ale za dobu, co existujeme, máme minimální fluktuaci. Tak věřím, že vše dopadne dobře. Že to zvládnou psychicky i pracovně, když budu pryč.
Juraj Urbančík.
Kam pojedete?
Zatím mám plán na půl roku. S tím, že vždy po půl roce bychom se chtěli vrátit a odpočinout si doma na jeden dva týdny. Zkontrolovat podnikání, byť po internetu jde dnes skoro všechno. Ale taky se potkat s přáteli. I když, kdo ví, třeba se nám někde zalíbí natolik, že zůstaneme déle. Začínáme v červnu. Dvě, možná tři motorky pojedeme na sever. Z Dánska trajektem na Island. Zůstaneme dva týdny, protože se tam kvůli střídání polárních dní a nocí dá jet jen v létě. Z Islandu trajektem pojedeme do Norska a napříč Skandinávií směr Česko. V srpnu se mi vrátí syn ze studijního pobytu na Tchaj-wanu a v Americe. Tak bychom se tady doma potkali.
Kam dál?
Budeme pokračovat na jih - Francie, Španělsko, Portugalsko, Gibraltar. A v listopadu chceme přeplout na sever Afriky do Maroka. Zimu na severní polokouli a léto na jižní bychom dělali Afriku. Západním pobřežím seshora dolů a pak středem a východním pobřežím nahoru. Bude záležet i na politické situaci v jednotlivých zemích, abychom na jaře příštího roku nechali motorku někde v Egyptě a mohli přiletět na krátkou dobu domů.
Kdo my?
Já a přítelkyně.
Pojedete s přítelkyní na jedné motorce?
Ano.
Hm, docela zajímavá představa. Nebojí se toho? Zvládne to? Špínu, nepohodu, možné technické problémy, havárie, nebezpečí…
Ona je taková, je to holka i do nepohody. Už to máme vyzkoušené, věříme, že to dáme. Chceme takto projet dále Asii od Ruska přes Irák, Írán, a pokud se to povede, Sýrii - samozřejmě je tam problematická situace. A pak přes Čínu a Indii pravděpodobně do Indonésie. Abychom se do Austrálie dostali, když bude u nás v Čechách příští rok zima a u nich léto. Ale ve finále se může cesta měnit, jak to život přinese...
Takže už neděláte nic jiného, než vyřizujete víza, sháníte očkování…
Zatím jsem ještě nezačal. (smích) Ale už jsem se domluvil v jedné firmě, která na takovéto cestovatelské výzvy chystá motorky, svou tam vezu tento týden. Od začátku května začneme intenzivně plánovat přesnější trasu cesty a vyřizovat formality.
Kam se těšíte nejvíc?
Hodně do Asie, mám to tam rád, jsou tam bezstarostní, milí lidé. Veselí, a byť jsou nesmírně chudí, jsou v pohodě. Je to tam nádherné. S Afrikou, krom zemí na severu, zkušenost nemám. Uvidím, co nás čeká. Muslimská kultura je zajímavá, ale vím, že s kýmkoli sednu a začnu si povídat, rychle se řeč stáčí na vytahování peněz z turistů. Možná nejvíc se těším na Jižní Ameriku, tam jsem nikdy nebyl. A na Mexiko jsem moc zvědavý.
Co zdravotní, sociální pojištění? Jak se to platí, když člověk vlastně není doma?
Já zůstávám majitelem svých firem, takže platit budu. Máme z čeho vyžít. Přítelkyně jako zaměstnanec ve své práci musela dát výpověď. Z hlediska zákona nezůstane nezaměstnaná, protože na pracák nepůjde. Zaplatí zdravotní pojištění, které je povinné, to vychází na asi 1 200 korun měsíčně. A když nastoupí do práce do šesti let od přerušení, nedotkne se jí to důchodu. Nicméně zůstane člověkem bez příjmu, platit bude jako samoplátce.
Kdo z cestovatelů vás vlastně inspiroval? Pěknou sérii filmů natočil na své cestě na motorce herec Ewan McGregor, taky Pavel Liška a spol.
Mně je nejbližší a nejsympatičtější Slovinec Igor Brezovar. Žije už léta v Praze. Ten je nejšílenější, jezdí sám na blind. Je správnej, má k tomu dobrý přístup. Má pár amatérských filmů z cest, ale na filmování to nestaví. Ještě se za ním chci před cestou stavit a probrat, kudy jet a čemu se raději vyhnout.
Takže úplně sami dva na motorce bez doprovodné kolony…
… a na motorce úplně všechno, co je potřeba k životu.
Přece jen - nemáte obavu, že v rozvojových zemích narazíte na ozbrojené kmeny a podobně?
Nijak velkou. Mám dobré zkušenosti s obyčejnými lidmi. Čím zaostalejší země, tím milejší obyvatelé. Dva roky po válce jsme byli na motorce v Kosovu a Albánii. Běžný Evropan by řekl - bál bych se tam vyjít na ulici, ne tak ještě vjet s motorkou do vnitrozemí. Nakonec to byla krásná cesta, potkali jsme bezvadné lidi. Zvědavé, vstřícné, ryzí. A pak jsem byl na měsíc v Indii v Ladákhu v Himálaji nahoře u hranic s Čínou a Pákistánem. Zastavili jsme uprostřed nejchudší vesnice a za pět minut bylo kde spát. Absolutně bez problémů, lidé báječní, pohostinní. Samozřejmě pokud bychom jeli s výpravou a ukazovali nadřazenost, demonstrovali peníze, je možné, že bychom mohli narazit na problém. A syn mi ukázal ještě jednu zajímavou cestovatelskou možnost.
Jakou?
Navedl mě na couchsurfing. To je vlastně internetový systém, kam člověk napíše svůj profil a směr cesty. V rámci toho systému je komunita lidí, kteří nabízejí ubytování u sebe doma, zdarma. A většinou vám nabídnou ještě to, že s vámi stráví čas. Ukážou vám své město, jak žijí. Chci to taky zkusit, už jsem si tam zadal svůj profil. Syn je třeba teď v Americe. Jel do Washingtonu a během týdne dostal patnáct nabídek. Na dvou různých místech bydlel u těch lidí plus další viděl jen tak, že se s ním chtěli potkat a popovídat. Pak je kontakt s lidmi v dané zemi o něčem jiném, než když vyrazíte s cestovkou, povozí vás po památkách, spíte v hotelu a vlastně ani nevíte, kdo v té zemi žije a jak.
Takže jedete nechat spoustu energie na cestě s tím, že se vám jí hodně vrátí zpátky v zážitcích.
Tak nějak. Může se stát, že toho budeme mít po krk už za rok. Že narazíme na špatné zážitky a ukončíme cestu dřív. Když se nám ale někde zalíbí, nebudeme si dělat násilí a na nějaký čas tam zakotvíme. Necháme tomu všemu úplně volný průběh. Prostě hlavně žádný stres.
