Vyprávěl také o svých trefných postřezích z vnímání obou rozdílných kultur a mentalit, ale i o vlastním životě.
Studiem žurnalistiky na vysoké škole ve Varšavě totiž strávil neuvěřitelných šestnáct let. „Jsem rekordman Varšavské univerzity. Studoval jsem tam od roku 1985 až do roku 2001, kdy mi hned po absolvování nabídli práci. Učili nás tam ale i nesmysly. V roce 1985 třeba, že fialová barva není vhodná na dělnické plakáty a podobné kecy,“ nastínil žurnalista.
Studentům prozradil také, proč se stal novinářem. „Měl jsem hezké slohové práce a šlo mi psaní. Zpočátku jsem tedy chtěl, aby všichni věděli, že ten Mariusz z maloměsta není hloupý kluk. Pak jsem začal psát proto, abych viděl svoje jméno v tisku. Byl to pro mě metafyzický orgasmus stejně jako slyšet češtinu. Později jsem zjistil, že píšu proto, abych přišel na to, jak lidé překonávají svůj strach ze smrti,“ tvrdí spisovatel, který byl prý odmalička pozorovatelem.
„Jako jedináčka o mě maminka měla strach a nechtěla mě pouštět ven s kluky. A tak jsem většinou četl knížky a pozoroval svět z okna, což mi zůstalo pod kůží,“ vzpomněl novinář.
Ač je Polák, naučil se skvěle česky a Česko si zamiloval. Důvod byl však poněkud kuriózní.
„V roce 2000 jsem sem poprvé přijel udělat rozhovor s Helenou Vondráčkovou, což je známá ‚polská‘ zpěvačka. Ta mě seznámila s Martou Kubišovou, kterou v Polsku nikdo neznal. Rozhodl jsem se naučit česky, abych s ní mohl udělat rozhovor. Za rok jsem za ní přijel, a šlo to. Zjistil jsem, že jsem takový skrytý Čech,“ zdůvodnil Szczygiel, proč píše nejraději a nejvíce právě o Češích.
Právě rozhovory s Kubišovou či Vondráčkovou pak využil ve své, u nás nejznámější knize Gottland složené ze svých reportáží, v nichž svérázně a vtipně popisuje vlastní pohled na naše zajímavé osobnosti. V knize, která vznikala několik let, píše například o podnikateli Baťovi, herečce Baarové, ale třeba i autorovi největší Stalinovy sochy Otakaru Švecovi.
„Tady se říká, že je to kniha o vás, ale když letos na jaře vyšla v Americe, tak se v recenzích psalo, že Američané ji vnímají jako univerzální příběh o lidech žijících v nějakém systému. A tak jsem to myslel i já. Ta knížka je o tom, že každý systém, ať je jakýkoliv, je vždycky zdrojem utrpení,“ vysvětluje autor knihy, která je v Česku již řadu měsíců vyprodaná.
Její pokračování autor prý ale zatím nechystá a chce se soustředit na reportáže z domácího prostředí. Naposledy mu vyšla v češtině antalogie polských reportáží z posledních dvaceti let.
Gottland vnímá každý jinak
Nejzajímavější je ale podle něj to, že kniha, která vyšla už v patnácti zemích celého světa, a její jednotlivé pasáže vyvolávají mezi čtenáři naprosto rozdílné reakce.
„Každý tam vidí to, co chce. To, co jedni chápou jako přednost, druzí zase vnímají jako opak. Jeden český čtenář mi například napsal, že až Polák musel popsat Baťu jako vykořisťovatele a zrůdu, a ve stejný den mi přišel jiný email od paní, také z Čech, která mi děkovala, za to, že jsem napsal o Baťovi naopak jako lidumilovi a téměř socialistovi. A to je ten moment, kdy jsem jako reportér nejšťastnější,“ říká autor čtyři roky starého Gottlandu.
Češi jako Müllerovi krtečci
Kniha podle něj ale vyvolává nejen rozporuplné interpretace z různých končin světa, ale zejména u Poláků přispěla k pádu některých mýtů a stereotypů, které o Češích mají.
„Poláci Čechy vnímají asi jako kreslenou postavičku krtečka, který je u nás velmi oblíbený. Ztotožňují vás s ním jako s milým tvorem. Navíc čeština Polákům zní jako roztomilé šišlání. Možná k tomu přispívá třeba to, že například slovo ‚ne‘ u nás říkají malé děti, než se naučí vyslovovat slovo nie. Asi vás, Čechy, považujeme za malé děti,“ přibližuje spisovatel.
