Přátelé ze Žďáru mu říkají Pepik, Australané Joe. I v třiaosmdesáti letech je podnikatel Josef Chromý plný energie a vizí. I když prodělal mrtvici, která ho limituje při mluvení, stále má tu jiskru v oku a chuť do života, jako když v dětství chodíval sousedům v Horní ulici na rybíz. A večírky miluje stejně jako před lety. Před třemi roky sice oficiálně odešel do důchodu a řízení své finanční skupiny JAC přenechal jiným, ale pořád má další a další plány.
"Když jsem před šedesáti lety přišel do Tasmánie, neměl jsem vůbec nic, jen víru a sny," připomíná svoje životní motto Josef Chromý. Minulé pondělí Josef Chromý slavnostně převzal čestné občanství Žďáru, o pár dní dříve také prestižní cenu Gratias Agit z rukou ministra zahraničí za propagaci České republiky.
Všichni vás považují za Žďáráka, ale v dokumentech máte jako místo narození Nové Veselí. Nejdřív jste bydleli tam?
Ano, narodil jsem se v Novém Veselí, ale celá rodina se tři měsíce poté přestěhovala do Žďáru. Bydleli jsme ve Veselské a taky ve Spálené ulici, ta už dnes neexistuje. Pocházím z chudých podmínek, hlavně v roce 1932 tady byla velká krize. Když mi bylo devět, stěhovali jsme se do Horní ulice. Ze Žďáru jsem odcházel do Prahy v necelých sedmnácti letech, abych dosáhl vyššího vzdělání. Žďár byl tehdy malé městečko se čtyřmi a půl tisíci lidmi. Potřeboval jsem víc zkušeností a mistrovské zkoušky.
Životní příběh Josefa Chromého |
Když jsem pročítal vás životopis, zaujal mě váš útěk přes železnou oponu. Jak jste tehdy v roce 1950 překročil hranice?
Rozhodli jsme se se dvěma kamarády pro útěk do Rakouska, kde měli ruskou, anglickou, britskou a francouzskou okupační zónu. Utíkali jsme za úplňku, ale při přechodu hranic jsme se navzájem ztratili. Jednoho postřelili a zatkli, druhý se ztratil, jenom já jsem prošel. V Rakousku jsem nastoupil na vlak a dostal se do Vídně, chvíli mi trvalo, než jsem se správně zorientoval. První noc jsem spal pod stromem, potom v Armádě spásy. Byl jsem hodně vyděšený z toho, že jsem při útěku ztratil oba přátele, nevěděl jsem, co se s nimi stalo.
Jak jste se sám dostal do bezpečí?
Vystavili mi dokumenty, abych se mohl bezpečně dostat do americké zóny, dostal jsem lístek na vlak. Když přišla kontrola, dělal jsem, že spím, lístek jsem nechal koukat z kapsy. Napadlo mě hrát po probuzení hluchoněmého, takže jsem jim nemohl nic vysvětlit. To mě zachránilo, abych se dostal do bezpečí. Proto mám jedno ze svých deseti zlatých pravidel: cokoliv plánujete, musíte mít připravenou druhou možnost. Byla to šťastná náhoda, že se mi to takhle podařilo.
V uprchlickém táboře jste se pak rozhodl odjet do Austrálie?
Ano, z Rakouska jsem mohl jít do čtyř zemí. Do Austrálie, na Nový Zéland, do Kanady nebo Spojených států. Když jsem se nalodil, neměl jsem vůbec žádné peníze. Na lodi jsem "slavil" dvacáté narozeniny, ani jsem si nemohl koupit čokoládu, v Austrálii jsem přistál s jednou taškou, botami, bez peněz a bez znalosti jazyka a adresy, kam bych mohl jít, a hlavně bez přátel.
Setkal jsem se s nimi ještě někdy?
S přítelem, kterého postřelili a zatkli, se potkám vždy, když jsem v Česku. Žije v Prostějově, má problémy s nohama, proto nemohl být při tom, když jsem dostal čestné občanství. Ale vůbec nevím, co se stalo s tím druhým.
Kam jste se vydal v neznámém prostředí?
Nechtěl jsem do velkého města, protože to by znamenalo velké výdaje. Nejdřív jsem začal v Tasmánii pracovat v továrně na azbest v malé vesnici. Po roce jsem se ohlédl po něčem, kde bych mohl dělat šunku, salám a slaninu. Měl jsem zkušenosti z Československa a potřeboval jsem ještě ty australské.
Kdo je Josef Chromý? Řezník, vinař i developerNarodil se jako prostřední z pěti dětí 18. prosince 1930 v Novém Veselí, rodina se brzy přestěhovala do Žďáru, z pěti sourozenců žijí čtyři, nejstarší bratr František zemřel. Jako vyučený řezník a uzenář, který složil v Praze i mistrovské zkoušky, se rozhodl v 19 letech utéct z komunistického Československa. Přes Rakousko se dostal na lodi na australský ostrov Tasmánie, bez peněz a bez znalosti angličtiny. Začal pracovat v továrně na azbest v Railtonu, uklízel v hotelu, po roce sehnal práci v řeznickém krámu. V roce 1954 se oženil s holandskou emigrantkou Adou, společné děti nemají. Postupně vybudoval firmu Blue Ribbon na zpracování masa a výrobu uzenin s 530 zaměstnanci a ročním obratem 80 milionů dolarů, v roce 1992 se stal tasmánským podnikatelem roku. Pak svoji firmu prodal a věnüje se investiční skupině JAC (Joe & Ada Chromy) a také svému velkému koníčku – vínu. Loni získal v Londýně cenu za nejlepší víno odrůdy Chardonnay na světě. Žije v severotasmánském Launcestonu, se sto tisíci obyvatel druhém největším městě ostrova. Od Alžběty II. dostal řád Austrálie. Podporuje charitu, například tajfunem zničené části Filipín. Ze zchátralé nemocnice Charles v Tasmánii udělal moderní hotelový komplex. V 80 letech se rozhodl odejít do důchodu. |
Brzy jste se zkusil sám podnikat? Dařilo se vám hned?
Po dvou letech jsem měl našetřených šest set dolarů, koupil jsem malé řeznictví, bydlel jsem v jedné zadní místnosti, tehdy jsem byl ještě svobodný. Musel jsem hodně tvrdě pracovat, ale stejně můj obchod zkrachoval. Říkal jsem si: Co jsem udělal špatně? Je to tím, že umím málo anglicky, nemám takový kapitál, nebo potřebuji ženskou, která by se o mě starala? Když se mi podařilo dát vše dohromady, znovu jsem se odhodlal v roce 1957 podnikat se svou ženou, Holanďankou Adou, a ještě jedním člověkem. A pak naše řeznictví rostlo a rostlo, nakonec jsme měli na severozápadě osmnáct obchodů, dva závody na zpracování masa, dvě velké farmy, každý týden jsme produkovali 700 tun. Práci mělo 530 lidí a byl jsem největší zaměstnavatel v Tasmánii, vyváželi jsme i do Japonska.
Proč jste se rozhodl úspěšný podnik Blue Ribbon s ročním obratem 80 milionů dolarů prodat?
Už jsme byli moc velká firma a v rodině nebyl nikdo, kdo by se o byznys postaral, tak jsem firmu prodal. Měl jsem spoustu peněz a začal jsem nový byznys. Myslel jsem, že to s takovým kapitálem půjde samo, ale šlo to dolů. S těmi, co firmu vedli, jsem se rozešel a v roce 1996 začal spolupracovat s Peterem Dixona, který je teď výkonným ředitelem finanční skupiny JAC Group (Joe & Ada Chromy – pozn. red.). Pracují u nás i dva mladí Češi.
V posledních letech jste se po celém světě proslavil jako úspěšný vinař. Proč jste se rozhodl investovat zrovna do vinic?
Mám víno jako koníčka, to nebyl ani záměr (směje se). Hlavní profesí je developerství. Tasmánie je jižně od Austrálie, jsou tam chladné oblasti, víno se tam sice pěstovalo, ale úroda často pomrzla. Koupil jsem levně vinici, na kterou byla uvalena nucená správa, vinařům se na ostrově nedařilo. Udělali jsme automatický systém, který rozprášením vody chránil révu před mrazem. Tím jsme chránili úrodu. Máme u vinic nádherné prostory, restauraci, děláme slavnosti, během roku šedesát svateb a také koncerty pod širým nebem. Koncertoval u nás třeba Čechomor nebo Olympic.
Na vinařských soutěžích jste posbíral spoustu cen, loni v Londýně dokonce tu nejprestižnější.
Ano, loni naše Chardonnay 2011 získalo titul nejlepší víno v soutěži Decanter World Wine Awards, kde bylo jen v naší kategorii asi devět set vzorků odrůdy Chardonnay. Celkem soutěžilo přes čtrnáct tisíc vzorků vína z 52 zemí světa, které posuzovalo 219 porotců. Většinou získávají nejprestižnější cenu vína z Francie, tentokrát vyhrála Tasmánie. Naše vína si oblíbil americký prezident Bill Clinton, když je ochutnal, už nechtěl pít jiná. (směje se)
Jak se daří vašemu vínu v Česku? Oblíbili se Češi vína s dvouocasým lvem na vinětě?
Máme zastoupení v Praze, ale přece jen jsou to dražší špičková vína, takže se nedá počítat s nějakým velkým rozšířením. Protože jsem na svůj původ nikdy nezapomněl, dal jsem svým vínům s českým lvem název Pepik, Josef Chromy a nejvyšší řadě z mimořádných ročníků Zdar.
Jak často navštěvujete Žďár?
Stavím se sem pokaždé, když do Česka zavítám. Jsem hrdý, že jsem ze Žďáru. Poprvé jsem se vrátil v roce 1970, to mě za rodiči pustili poprvé po dvaceti letech v emigraci, byl jsem tady na australský pas, komunistům se hodily devizy. Ale na hranicích nás šikanovali, necítil jsem se tady kvůli režimu dobře. Když nám nešetrně prohrabávali zavazadla, dali jsme pak do věcí odznáčky, aby se při šacování popíchali (směje se).
Bylo dvacetileté odloučení od rodiny to nejtěžší, co jste v Tasmánii prožíval?
Nevěděl jsem, jestli se ještě někdy dostanu zpátky. Trápilo mě to, protože jsem rodině neřekl, že chci utéct přes hranice.
Měli pak rodiče problémy kvůli tomu, že jste utekl?
Máma pořád brečela, protože nevěděla, kde jsem. Po útěku přišli policisté a zabavili moje věci. Až za Dubčeka v šedesátém osmém se za mnou rodiče mohli přijet podívat. Byli u nás půl roku, když se pak v srpnu vraceli, na letišti jsme zjistili, že Československo okupují Sověti. Byli jsme ujištěni úřady, že je bezpečné se vrátit. Letiště v Praze však nepřijímalo, rodiče museli deset dní čekat v Itálii, co bude dál.
O návratu jsem neuvažoval
Uvažoval jste po roce 1989, že byste se vrátil nastálo do rodné země a investoval svoje peníze tady?
Ne. Už jsem byl v Tasmánii příliš dlouho a zvykl si tam, zapustil jsem tam kořeny. Moc se mi tam líbí, měl jsem tam ženu.
Každý návrat do Žďáru pro vás musí být strašně emotivní. Potkat staré přátele a navštívit místa z dětství…
Zrovna tuhle návštěvu hodně prožívám, jak ocenění ve Žďáře, tak v Černínském paláci. Citově se mně to hodně dotýká. Když procházím Žďárem, pamatuji si, co kde bylo a co už je jinak. Vybavuji si to to, kde jsem seděl pod Zelenou horou, když jsme plánovali útěk.
Seznam vašich ocenění čítá asi šestnáct nejrůznějších položek, třeba titul tasmánského podnikatele roku nebo Australský řád, který vám udělila britská královna. Čeho si vážíte nejvíc?
Dostal jsem už tolik cen, že je všechny nespočítám. Ačkoliv jsem byl uveden do tasmánské Síně slávy, přestože jsem večeřel na čestném místě s britskou královnou, nic nepřekoná čestné občanství města Žďár, které jsem teď dostal.
Na soukromé oslavě v jedné ze žďárských kaváren vám pak dokonce zahráli členové skupiny Čechomor písničku o Pepikovi. Složili ji přímo pro vás?
Ano, to byl jejich dárek. Když jsem se učil v Praze na řeznického mistra, smáli se mi, že jsem usmrkanec z Vysočiny. Dnes se tím bavím. Už když hrál Čechomor u mě doma v Tasmánii, dělali jsme si srandu, že nejsem pro Pražáky dost dobrý.
Pořád jste hodně vitální. Co chystáte dál?
Předloni jsem koupil Penny Royal Park, zábavní park, který už několik let nefunguje. Dal jsem si předsevzetí, že do svých pětaosmdesátin začne zase fungovat. Vracíme se přes Francii a v Disneylandu načerpáme nějakou inspiraci.
