Refrén písničky a první sloku napsal Jiří Dokulil už před lety, ale nyní ji „oprášil“ a doplnil. „Písnička je opravdu staronová. Vznikla původně pro moje starší dcery před zhruba deseti lety po výletu k sochám Michala Olšiaka,“ líčí Dokulil.
Písnička měla tehdy pouze refrén a první sloku o obru Mamlasovi, který kulí oči a čumí na Žďas.
„Starší dcerka ji doprovodila na klavír a párkrát jsme si ji společně zazpívali. No a podobná situace se po deseti letech opakovala znovu, tentokrát s mými malými caparty. Po jednom takovém výletě jsem si vzpomněl na tu starou písničku, a protože se jim líbila, doplnil jsem ji o další dvě sloky, kam jsem zařadil i ostatní zvířátka podivuhodného světa Michala Olšiaka,“ vypráví žďárský učitel.
Píseň nacvičil dětský sbor, do repertoáru ji zařadili Cvrčci
Rozhodl se pak oslovit vedoucí žďárského dětského sboru Cvrčci Evu Šimurdovou, jestli by písničku nechtěla zařadit do repertoáru. „Naše Kristina ji přepsala do notového záznamu a s trochou ostychu jsem ji nakonec předložil i panu učiteli Františku Dvořákovi, který sbor doprovází na klavír. No a písnička se opravdu hezky vyloupla,“ má radost Dokulil.
Cvrčci už ji poctivě nacvičili a ve „světové premiéře“ předvedli nedávno při představení ZUŠ Open.
A líbila se i Michalu Olšiakovi, místnímu výtvarníkovi, kterého nejvíc proslavily pomíjivé sochy z písku a právě betonové skulptury nejrůznějších zvířat a bájných postaviček zasazených do krajiny.
„Je to sranda a docela vtipná písnička,“ řekl Olšiak. On sám nic neinicioval.
V sochách vidí ohromný turistický potenciál, který není využit
Právě při premiéře vznikla myšlenka natočit ještě videoklip. „Ten by originálním způsobem propagoval nejenom Michalovy sochy, ale také naše město a jeho okolí. Prvním krokem by měla být studiová nahrávka se žďárskými Cvrčky,“ prozradil autor písničky.
Chtěl by oslovit také město. „Další nápady bych si zatím nechal pro sebe, aby to bylo pro Žďáráky i jisté překvapení,“ nastínil Dokulil. V minulosti už složil pár songů se žďárským motivem pro studentský muzikál na Biskupském gymnáziu.
Podle Dokulila písnička o sochách slaví mezi dětmi úspěch i proto, že každý malý Žďárák Olšiakovy sochy zná, a tak ví, o čem se zpívá. V celém svém snažení - bez nároku na honorář - vidí obrovský turistický potenciál, který podle něj město zatím nedokázalo plně využít.
„Často vídám na ‚lovu‘ Michalových soch nejenom celé rodiny, ale i skupiny seniorů na kolech. A to je myslím dost úctyhodné,“ podotýká s úsměvem. „Pro děti jsou tyto sochy prostě skvělé - nejprve je hledají, pak mají radost, když je uvidí, a nakonec si je jdou prolézt.“
Je to plytká turistická mucholapka, spílají autorovi kritici
K sochám má jedinou výtku. V případě některých by zvážil citlivější umístění ve veřejném prostoru.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
V tomto duchu vystoupila předloni skupina výtvarníků či architektů, kteří otevřeně kritizovali záměr bystřické radnice umístit do své Pohádkové aleje v Lužánkách obřího zubra právě od Olšiaka a zaplevelovat „plytkou turistickou mucholapkou“ veřejný prostor (více o kritice Olšiakových soch čtěte zde).
A jaký je názor Jiřího Dokulila na tento druh umění? „Většina soch je dost bizarních a některé jsou vydařenější než ty druhé. Svůj názor ukážu na příkladu z hudebního prostředí. Všichni znají lidového umělce a zpěváka Jarka Nohavicu. I když některé jeho skladby jsou na dva či tři akordy, jeho písničky zlidověly a koncerty má vyprodané. No a pak je tu na druhé straně třeba skvělý kytarový virtuos a skladatel Štěpán Rak, na jehož koncert do Žďáru kdysi přišlo pouhých patnáct lidí. Jde o to, že oba mají svému publiku co říct a že se vlastně mohou trochu doplňovat,“ míní Dokulil.
Po kavce si dá sochař pauzu. Nechce Žďársko zabetonovat
Pokud bude mít žďárský pedagog chuť, může svoji písničku rozšířit o další sloku. Michal Olšiak totiž v Sazomíně odhalil minulou sobotu další sochu, tentokrát kavku na mostě. Vesnice u Žďáru nad Sázavou totiž oslavila 700. výročí první písemné zmínky o obci.
„Kavku jsme si vybrali, protože ji máme ve znaku obce a chtěli jsme, aby v Sazomíně stála. Umístili jsme ji vedle dětského hřiště na návsi, kde to hezky pasuje,“ vysvětluje záměr starostka Lucie Pešková.
A co chystá Michal Olšiak dál? „Betonové sochy už moc netvořím. Teď už zase dlouho nebudu na Žďársku nic dělat, mám i jinou práci, navíc betony jsou hrozná dřina a nechci to v okolí všechno ‚zabetonovat‘,“ plánuje umělec, který pro letní sezonu opět vytvořil pro jihomoravskou Lednici sochy z písku.
