Knihkupectví a čajovna Kuba & Pařízek je zvláštní místo v dolním rohu Masarykova náměstí v Jihlavě. Čas tam plyne pomaleji než venku za dveřmi v hektickém centru města. Už sedmnáct let jsou s tímto domem spojené sestry Libuše Kubová a Iva Pařízková.
„Lidi si k nám chodí vyčistit hlavu, zpomalit se. Tam venku je už skutečně obrovský spěch,“ shodují se.
Jak se liší letní a zimní čajovna? Které knížky a čaje na letošní léto doporučují? A co obě sestry zažívaly před sedmnácti lety, když byl obchod v dezolátním stavu a místo knížek tam visely řeznické háky? I na to obě zavzpomínaly. Jen Iva Pařízková chvílemi musela odbíhat a vařit čaje pro hosty.
Jaké čaje se u vás doma pily v době, kdy jste ještě netušily, že jednou budete mít čajovnu s knihkupectvím?
Libuše Kubová: Zelené. Ale zpočátku ne sypané. Zkrátka, co člověk kde koupil.
A co jste u popíjení čajů četly za knížky? Na jakých jste vyrůstaly?
Libuše Kubová: Já jsem vždycky četla ráda historické věci. I literaturu faktu. Mám ráda i undergroundové knížky. Kerouaka třeba. Samozřejmě také poezii. Vždycky jsem tematicky preferovala šedesátá a sedmdesátá léta. Dnes ráda čtu třeba Topola. Doma mám teď otevřeného průvodce po Jeseníkách, protože se tam chystám. Sice už poněkolikáté, ale přesto si to ráda dopředu takhle prozkoumám. Knížek leží na mém stole hodně. Snažím se sledovat, co vychází.
A co vás letos upoutalo?
Libuše Kubová: O tom jsme se právě nedávno bavili s manželem, že od začátku roku jsme nenatrefili na knížku, která by nás zaujala. A to jsme jich přečetli spoustu. Na dovolenou mám nachystanou knížku Sedm dní do pohřbu od slovenského autora Jána Roznera. To si myslím, že by mohlo být dobré. Před časem mě zaujala Slepá mapa od Aleny Mornštajnové. A dříve taky samozřejmě od Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně a Vyhnání Gerty Schnirch. Obě se mi hodně líbily.
Vaše knihovna s čajovnou slaví sedmnáctiny. Jak jste tady v roce 1997 coby sestry s vašimi manželi začínali?
Libuše Kubová: Do devadesátých let jsme byli všichni zaměstnaní. Já jsem pracovala jako vychovatelka.
Iva Pařízková: A já účetní, což mě absolutně nebavilo. Chtěla jsem jít původně na výtvarnou akademii, což je mi bližší. To ale nevyšlo.
A malujete?
Iva Pařízková: Ne. (rozesměje se) Mě to tady v čajovně baví a naplňuje, nemám zatím potřebu. Třeba ale někdy zase začnu.
A ty začátky prodejny a čajovny?
Libuše Kubová: Můj manžel se začal se sestřiným mužem Liborem Pařízkem věnovat stánkovému prodeji knih. Asi v roce 1993 jsme otevřeli knihkupectví v Polné. A povídali jsme si, že by bylo pěkné otevřít si prodejnu s čajovnou i v Jihlavě. Náhodou jsme zjistili, že naše dnešní prostory šly v nabídce od města už do třetí nabídky. A nikdo je stále nechtěl. V dražbě jsme byli sami. Psal se březen 1996 a my jsme si naivně mysleli, že už v červnu toho roku otevřeme. Jenže tady nebyla elektrika, plyn ani kanalizace. Potřebovali jsme celkem rok a čtvrt k otevření. Museli jsme samozřejmě jednat o opravách i s památkáři.
Dnes čajovna, kdysi řeznictví
|
Asi to místo opravdu čekalo na vás. Jak to tady vypadalo, když jste sem poprvé přišli a rozhlédli se?
Libuše Kubová: Hrozně, dezolátní stav. Kde dnes prodáváme knížky, bylo dříve řeznictví. Ještě tady visely háky. V prostorách čajovny se dřív nacházel byt divadelníků.
Už jste hned i přes ty řeznické háky viděla, jak se tady budou u čaje číst knížky?
Libuše Kubová: Ano. Pravda je, že mázhaus s těmi háky nás moc neoslovil. Bylo jasné, že tam uděláme knihkupectví. Ale jak jsme vešli do bývalého bytu, tak to byla jasná čajovna. Nádherný prostor s atmosférou.
U vás v čajovně má člověk hned pocit, že tady běží čas o hodně pomaleji než tam venku za dveřmi na jihlavském náměstí. Tenhle pocit se snažíte navodit záměrně?
Libuše Kubová: Ano. Člověk si tady může i sám sednout a jen tak přemýšlet. Je tady jiná atmosféra. Mám pocit, že to v poslední době lidi oceňují ještě víc než dřív, protože tam venku je spěch už skutečně obrovský. Tady u nás čas plyne pořád stejně, nezrychluje se.
Iva Pařízková: Za tím účelem k nám lidi chodí. Vyčistit si hlavu, zpomalit se.
Máte pravdu. Jeden můj bývalý kolega k vám vždycky chodil aspoň na hodinu ve chvíli, kdy byl nejvíc unavený. A po té hodině se vrátil s novým elánem. Jako by se prošel tu hodinu někde v lese. Řekněte, jak se liší čajovna v zimě a v létě? Někdo si možná vzpomene na čajovnu jen v nevlídném počasí.
Libuše Kubová: V létě vás čaj osvěží daleko víc než studené nápoje. Přes léto nám vydrží ti stálí hosté. Ostatní se vrátí s nástupem zimní sezony. Čaj asi mají opravdu spojený jen s chladným počasím.
Iva Pařízková: V létě se pijí zelené čaje, protože opravdu dokážou ochladit. Třeba čerstvé sklizně z Číny nebo z Japonska. Nebo se pijí sladší čaje, co se podávají v Africe. V zimě se pijí spíš černé čaje. Ty člověka ohřívají.
Dneska je venku slunečno, jaký byste si daly čaj?
Libuše Kubová: Vždycky se v horku těším na tuareg, to je můj oblíbený zelený čaj s mátou. Pochází z Afriky, kde ho pili Tuaregové. Dělali si tři nálevy. Je s tím spojená legenda, že první nálev je tak silný, že ho můžou pít jenom muži, druhý ženy a třetí až děti. To je vyloženě nápoj do horka. Nakopne vás mnohem víc než třeba kafe.
Iva Pařízková: Asi zelený. Těším se na Dračí studnu, ta nám ale ještě nedorazila.
Dračí studna?
Iva Pařízková: Ano, ta právě ochlazuje hodně. Patří mezi pět nejznámějších čínských čajů.
Jak jste se naučily vybírat čaje, které nabízíte hostům?
Libuše Kubová: Já jsem spíš účetní a přes knížky, to vám lépe poví sestra, až uvaří čaj.
Iva Pařízková: Praxí a postupnými zkušenostmi. Na začátku moc dodavatelů nebylo. Tím pádem nebylo ani moc druhů čaje v České republice. Postupem let se nabídka zlepšovala. Dnes máme několik dodavatelů. Jeden nám třeba vozí japonské zelené čaje a jiný zase gruzínské čaje.
Libuše Kubová: My jsme tady začínali od píky. Věděli jsme, že chceme čajovnu, ale moc zkušeností jsme neměli. Můj manžel proto poprosil kamaráda, který pracoval v jedné pražské čajovně, aby nám v začátcích pomohl. Chvilku tady s námi byl a dal nám různé kontakty. Později jsme dostali nabídku, abychom se stali součástí řetězce Dobrá čajovna. Odmítli jsme. Chtěli jsme si to dělat podle svého a ničím se nevázat.
Třeba Čína je v poslední době nechvalně proslulá svým životním prostředím. Nemůže to ovlivnit kvalitu tamních čajů?
Iva Pařízková: Naši celníci dělají náhodné kontroly vzorků čajů z ciziny. Jsou to opravdu důkladné rozbory. Vzorky čajů, které my nabízíme, dopadly vždy na testech výborně. Tím máme zajištěnou řádnou kvalitu.
Před lety jsem byl v Jemče Jemnice a ptal jsem se na jejich známý Pigi čaj. Pan ředitel mi říkal, že je podle všech průzkumů suverénně nejprodávanější čaj a 98 procent obchodů u nás ho má v regálech. Vy jste někdy pila Pigi čaj?
Libuše Kubová: Nikdy jsem ho neochutnala, doma jsme ho nepili. Ale věřím, že to lidé mají stále zapsané v podvědomí.
Jezdíte do vzdálených zemí, odkud máte čaje?
Obě: Ne.
A lákalo by vás to?
Libuše Kubová: Nevím. Mám k tomu něco načteno a sleduji dokumentární firmy na toto téma. I tak o těch oblastech hodně víme.
Jak jsou vaši hosté informovaní o čajích? Dávají vám hodně otázek?
Iva Pařízková: Polovina zákazníků už se dobře orientuje. Vysloveně vědí, co chtějí. Mají informace o nových sklizních, chtějí je ochutnat a porovnat s loňskou sklizní. Druhá polovina lidí sem chodí kvůli prostředí. Dají si cokoliv z naší nabídky. Před rokem jsme tady začali nabízet i čokoládu. Máme třeba i české mošty.
Ochutnávání čajové sklizně neznám, jak to vypadá?
Iva Pařízková: Kvalitní čaje se sklízí většinou na jaře. Tedy když se jedná o zelený čaj. Je to jako u vína, každá sklizeň chutná jinak. Taky ochutnáváte konkrétní ročník. A my se snažíme nabízet hlavně kvalitní čaje, zelené i černé.
