„Je to obrovský úspěch. Jsem nesmírně rád, že tu trofeje vidíme naživo,“ neskrýval nadšení ředitel Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů (MFDF) Ji.hlava Marek Hovorka při setkání s tvůrci před kinem Dukla.
Pro producenty Radovana Síbrta a Alžbětu Karáskovou je návrat na jihlavský festival symbolický - právě zde totiž loni představili distribuční premiéru filmu a začali reálně přemýšlet o útoku na nejprestižnější světová ocenění.
 |
Cesta k soškám byla náročným maratonem, během kterého museli tvůrci oslovit 13 tisíc členů Akademie rozesetých po celém světě. Práce to byla o to složitější, že velká část z nich dokumentární tvorbu běžně nesleduje. „Vy musíte organizovat projekce, musíte lítat po světě a hlavně musíte na sebe upozorňovat,“ vysvětluje Síbrt.
Klíčovým nástrojem byly takzvané „e-blasty“ - cílené e-mailové informace členům Akademie. „Jeden takový e-blast stál na začátku devět set dolarů, později se cena vyšplhala až na deset tisíc dolarů za jediné rozeslání,“ vypočítává producent náklady, které byly nezbytné k tomu, aby se příběh dostal ke správným lidem.
V rámci kampaně v Los Angeles se tvůrci zaměřili i na specifické cílové skupiny - oslovovali například i tamní důchodce, členy Akademie s celoživotními zkušenostmi v oboru. Jak dodává Síbrt, prosadit se v konkurenci hollywoodských trháků je extrémně složité. „Brad Pitt si prostě nepustí všechny nominované dokumentární filmy. Musíte k nim ty informace dostat jinou cestou.“
Oscar jako „zbraň“ a duha v kokpitu
Úspěch dánsko-českého filmu, pod kterým jsou podepsáni režiséři David Borenstein a Pavel Talankin, provázela řada historek, které by vydaly na samostatný scénář. Jednou z nejbizarnějších je příběh ztraceného Oscara na letišti v New Yorku. „Na letišti se rozhodli, že Oscar by mohl představovat zbraň a mohl by se s ním někdo pokusit unést letadlo,“ vypráví Síbrt se smíchem.
Pan Nikdo proti Putinovi dostal Oscara. Jaký je? Recenze Mirky Spáčilové |
Soška putovala do krabice od kuřat a následně se ztratila. Incident se stal mezinárodní mediální senzací. „Dva dny jsme měli pocit, že svět neřeší války na Ukrajině ani v Íránu, ale jedinou otázku - kde je Oscar Pavla Talankina,“ dodává producent.
Kontrast k tomuto zážitku tvoří zkušenost dánské koproducentky Helle Faber. Ta při transportu jiného exempláře sošky z USA zažila natolik výsadní zacházení, že ji letecký personál usadil přímo do kokpitu za pilota. „Dánské uvítání bylo prostě jiné než to naše,“ vtipkují tvůrci, kteří přiznávají, že v Česku sice duhu na letišti nedostali, ale zato se jim dostalo vřelého přijetí od kolegů z oboru.
Jihlava jako srdeční záležitost
Tvůrci, kteří se snímkem prošli festivaly od Sundance až po Londýn, se shodují, že jihlavské publikum má jednu z nejlepších schopností hlubokého napojení na dokumentární látku. Zatímco ve světových metropolích se festivaly často utápějí v záplavě jiných aktivit a byznysu, v Jihlavě podle nich vše stojí na „lásce k filmu“.
Pro režiséra Davida Borensteina se Jihlava stala srdeční záležitostí. Festivalem byl upřímně fascinován a na zdejší diváky vzpomíná jako na mimořádně poučené publikum, které ke sledovaným snímkům přistupuje s nebývalou hloubkou. Návštěvníci o promítaných tématech aktivně přemýšlejí a debata po projekci má reálnou váhu.
Právě tato intelektuální zvídavost a schopnost nechat se filmem skutečně zasáhnout je podle něj rysem, který jihlavské publikum odlišuje od mnoha světových metropolí.
I James Bond by mu záviděl. Svého Oscara si Talankin nakonec odnesl v síťovce |
„Moc bych vám přál víc peněz na ten festival, abyste měli víc byznysu,“ říká na závěr s úsměvem Síbrt, ale jedním dechem dodává, že právě to, jak město festivalem žije, je pro tvůrce tím nejcennějším oceněním.
Snímek Pan Nikdo proti Putinovi tak v Jihlavě neuzavřel jen jednu kapitolu, ale připomněl, že i s omezenými prostředky, ale velkým nasazením a pomocí týmu, lze dosáhnout až na samotný vrchol světové kinematografie.
16. března 2026 |
