Jen musí výletníci místo rozhledům do krajiny věnovat pozornost spíš tomu, co jim roste pod nohama. Zvlášť procházejí-li místy, kde se tyto ohnivě zbarvené exempláře obvykle vyskytují.
„Během jarních toulek přírodou doporučuji sklonit zrak k jívovým větvičkám zanořeným zpola v zemi. Právě v takovém prostředí se ohnivci rakouskému, této perle časně jarních hub, daří,“ popsala mykoložka Daniela Jiroušková ze Zubří u Nového Města na Moravě. Plodnice ale nemusejí okupovat pouze staré větvičky vrby jívy, zahlédnout je lze třeba i na dřevě jasanů, javorů, olší, akátů a dalších listnáčů.
Ohnivec rakouskýTato nejedlá, nepříliš hojná houba má velikost obvykle kolem dvou až osmi centimetrů. Plodnice ve tvaru pohárů a misek mají uvnitř zbarvení sytě červené, zvnějšku bývají v mládí bělavé, plstnaté, později v různých odstínech růžové, žlutavé a oranžové. Ohnivec rakouský roste obvykle od února do dubna, ovšem za mírných zim jej lze najít už v prosinci. Vyskytuje se na spadaných větvičkách listnatých dřevin, převážně vrby jívy, ale také buku, habru, javoru, olše, jasanu a dalších. Má tenkou, tuhou dužninu. Při určování konkrétních druhů ohnivců je důležitá mikroskopie. Zdroj: www.myko.cz |
V tomto křovinatém prostředí se navíc na svůj fenomenální „rozkvět“ připravují řadu měsíců. „Svůj růst ohnivec mnohdy započíná již na sklonku předešlého roku. Pod sněhovou peřinou a ukrytý našim zrakům pomalu dorůstá do své velikosti a krásy. A právě teď, v březnu, ho můžeme spatřit v té nejlepší formě – těsně před fází vypuštění výtrusů, tedy vlastním rozmnožováním,“ vysvětlila Jiroušková.
Miliony výtrusů
Šíření této ne příliš hojné houby navíc mohou sledovat „v přímém přenosu“ i nálezci. „Pokud si lidé chtějí zahrát na pomocníka přírody a mají k tomu odvahu, mohou fouknout přímo do červeného kalíšku. Potom je ale lepší hned couvnout, abychom výtrusy nevdechli. Při troše štěstí pak pozorovatelé uvidí, jak z útrob ohnivce stoupá mlžný obláček – ten je plný milionů výtrusů,“ přiblížila mykoložka.
Spory se následně rozletí do okolí a některé se ve vhodném prostředí i uchytí. „Když se jim to podaří, budou lidé moci spatřit v dalších letech nová „bydliště“ ohnivce, zvoucí svou krásou amatérské i profesionální fotografy ke zvěčnění této přenádherné houby,“ líčí Jiroušková.
Právě poutavý vzhled je to, co nabízí ohnivce houbařům, jinak jsou totiž plodnice nejedlé a nesbírají se. Ač hlavní doba růstu bývá obvykle v březnu, exempláře se dají nalézt i v dubnových dnech.
Někdo po červených kalíšcích a miskách pátrá roky, a neúspěšně, jiný na ně narazí náhodně, a klidně kousek od domu. „Pokud víte, kde rostou, můžete tam chodit zjara už na jisto. Třeba v okolí Žďáru nad Sázavou se dají ohnivce najít poblíž osady Plíčky, u přítoku potoka Staviště, kudy v zimě vede lyžařská stopa,“ popsal houbař Petr Krejčí.
Komu se ani tak nepoštěstí, může zamířit na houbařskou výstavu. „Návštěvníci farmářských trhů v Novém Městě na Moravě tam mohli obdivovat ohnivce rakouské již 15. března.
A pokud se jim v přírodě bude dál dařit, budou tam zájemci moci tyto krasavce zhlédnout i na následující výstavě – 12. dubna dopoledne,“ uvedla Jiroušková .
To by už podle ní mohly být k vidění také další druhy jarních hub, jako je ucháč, smrž či jedovatá závojenka jarní. Nyní, i vzhledem k minimu dešťů, je totiž příroda na houbařskou nadílku celkem skoupá.
Nedočkaví „hledači“ ale mohou narazit třeba ještě na penízovku smrkovou. Ta je navíc, na rozdíl od zmíněných ohnivců, jedlá a chutná. „Vyrůstá ze spadaných smrkových šišek, napůl zanořených v lesní hrabance. Je to snad jediná houba, která se sbírá pomocí nůžek,“ poukázala na malou velikost penízovky smrkové Jiroušková.
I tento druh chce ale dost vláhy, na tu pravou „sklizeň“ si tak houbaři budou muset ještě počkat.
