Kapela měla skvěle našlápnuto: na kontě tři faktická vítězství na prvních ročnících Porty – tehdy svěžím, progresivním a bujném festivalu „country & western a trampské hudby“, jehož první ročník se konal v roce 1967 v Ústí nad Labem.
Ladislav Barták
|
Vítězem kategorie trampských sborů se v tom prvním roce stala kapela Mohykáni, což byla v mírně změněné sestavě o dva roky později už skupina Scarabeus. „Žádné zkoušení, my byli trempíři a hráli jsme jen u ohně, a my tu Portu vyhráli,“ vzpomíná na počátky Scarabeů jejich zpěvák a dlouholetý lídr, třiaosmdesátiletý Ladislav Barták.
V roce 1968 se Mohykáni na Portě v první pětici neumístili. Jan Čapek zvaný Krisťák, legendární postava českého trampingu a hlava Mohykánů, se z kapely tehdy rozhodl odejít, aby si splnil sen o založení čistě dívčí country kapely (a dal vzniknout dodnes existující skupině Schovanky).
„Krisťák říkal: Končím, kluci, ale vy jeďte dál. Tak jsme sice skončili, ale vlastně pokračovali dál. Přišel rok 1969, blížila se další Porta a my vlastně neměli název. Tak s názvem Scarabeus přišla Andulka (zpěvačka kapely Anna Schwugrová, později Jírová, pozn. red. ) – že skarabeus je symbolem štěstí a slunce. Mně se ten název nelíbil, protože nesouvisel s trampingem a country, ale už nás tlačil čas, protože jsme museli na předkolo Porty. Tak jsme si název nechali s tím, a že ho změníme po Portě. Jenže jsme postoupili a jeli do finále, to jsme vyhráli, okamžitě nato jsme jeli točit s Janem Skopečkem muzikálový seriál Dobrodružství šesti trampů, hned potom jsme zase jeli na Floru Olomouc, kde jsme hráli v přímém přenosu. Stali jsme se známými a název už nám zůstal,“ vzpomíná Barták.
Kamarádi i konkurenti
Třetí vítězství Porty získal Scarabeus v roce 1970. Ve stejném roce skupině vyšel „maxisingl“, kde měla dvě písně ona a na druhé straně dvě písně kapela Hoboes.
Je totiž jistým paradoxem, že nosný repertoár Scarabea tehdy tvořily písně mimo jiné od Wabiho Ryvoly, jinak jednoho z dvorních skladatelů kapely Hoboes. Ta však ve svých prvních letech nikdy Portu nevyhrála, ačkoli měla podobně průkopnický zvuk jako Scarabeus.
Kapele Scarabeus v roce 1972 vychází EP deska s osmi skladbami, ve stejném roce vzniká v režii Jana Bonaventury televizní blok deseti trikových klipů s písněmi kapely, moderovaný Milošem Frýbou. Ten svým nevzrušivým oficiózním projevem nechtěně vytvořil kontrast s živelným projevem kapely.
V roce 1974 ještě Panton vydal další singl se čtyřmi písničkami Scarabea. A tím se historie první slavné éry kapely vlastně uzavřela. Scarabeus, koncertující předtím i pětkrát týdně, se rozhodl ukončit činnost.
Protirežimní písně
Členové kapely měli vroubek: protiokupační píseň Pět siluet jezdců, kterou na jaře 1969 napsal kytarista kapely Jiří Konečný. V metaforickém textu se zpívá „Černej dým stoupá, domy jsou spálený, z ohrady prázdný koně ukradený, pět siluet jezdců... mizí krajinou, já nevím kam, stojím tu sám jak ohořelej trám. (...) pět siluet jezdců mizí krajinou jak černej dým, jak zahynou, to sám jedinej vím... “ a posluchači se okamžitě dovtípili, že vize pěti siluet jezdců není obrazem z westernu, ale symbolizuje pět okupačních armád Varšavské smlouvy.
„Písničku pouštěli i ve vysílání Svobodné Evropy a ještě v roce 1971 jsme ji hráli na country festivalu v Lucerně. To nám samozřejmě komunisti nezapomněli,“ vzpomíná Barták.
O půl páté ráno na nás někdo bouchal, tak jsem vylezl a sousedky stály u dveří: Napadli nás Rusové! – Jak, napadli? – Celý Československo obsadili Rusové! Říkal jsem, že je to blbost. Pustili jsme rádio a televizi a tam už o tom běžely nějaké zprávy. A tady z okna jsme pak viděli, jak nad Hradčanským náměstím létají salvy svítících střel.
V Lucerně zazněla také další jejich protirežimní píseň Bludnej kruh s textem ještě otevřenějším – o duši okupanta: „A tak stepí jdeš a pískem zprahlejch pouští, místo písní slyšíš pláč a proklínání těch, co neodpouští, tvoje srdce svírá ostnatej drát, strach teď chodí s tebou spát...“
Tehdy už nesměli muzikanti na pódiu mezi písněmi mluvit, slovo mohl mít jen předem určený konferenciér. Atmosféra byla stále tísnivější.
Po okupaci cenzoři z televizního natáčení vyhodili písničku Škodná v polesí. „Přímo ve studiu nám řekli: Vy myslíte, že nevíme, koho tím v těch lesích myslíte? My víme, že to jsou sovětští vojáci!“
Inspiroval mě pohled do očí divokého vlka, říká písničkář Robert Křesťan |
Po Pěti siluetách jezdců kapele začaly problémy. „Už jsme nemohli nic točit, odříkali nám vystoupení, někteří z nás už měli strach, do toho ponorková nemoc, kdy jsme hráli dvacetkrát do měsíce a byli pořád spolu. A tak jsme se na to rozhodli vykašlat,“ popisuje Barták.
Kapela s nejoriginálnějším zvukem, jaký kdy trampská kapela v tom nadějném konci šedesátých let měla (jak se domnívá autor tohoto textu), zmizela ze scény. A zdálo se, že natrvalo.
Na Rusáky házel jablka
Je paradoxem, že záznam Bartákových vzpomínek se uskutečnil v jeho malostranském bytě letos právě 21. srpna. Z oken bytu je krásně vidět na vypínající se siluetu Hradčan. Barták už v roce 1968 v tom bytě bydlel.
„Jak jsem prožil 21. srpen 1968? O půl páté ráno na nás někdo bouchal, tak jsem vylezl a sousedky stály u dveří: Napadli nás Rusové! – Jak, napadli? – Celý Československo obsadili Rusové! Říkal jsem, že je to blbost. Pustili jsme rádio a televizi a tam už o tom běžely nějaké zprávy. A tady z okna jsme pak viděli, jak nad Hradčanským náměstím létají salvy svítících střel.“
Nad Prahou stále létala letadla. Barták se oblékl a šel na Klárov k sídlu vlády. „Tam zastřelili nějakou holku, byla to nějaká první jednotka okupantů, snad nějací Mongolové. Stáli tam se samopaly, bylo to docela o hubu. Pak jsem přešel na Václavák. Tam u muzea kluci prokopli Rusům kramlí sud s naftou a zapálili ho. Za chvíli přijely tanky a začaly střílet do muzea, u toho jsem byl. Stál tam stánek s ovocem, tam nám dávali jablka a hrušky a my jsme to na ty Rusáky házeli,“ směje se tehdejším absurdním situacím Barták.
S dalšími pak šli k budově rozhlasu, kde na kolejích stála tramvaj. „Rusáci seděli na tankách pod tou tramvají. Najednou dostali nějaký befel, nastartovali tanky, otočili je a jeli proti té tramvaji. Lidé k ní běželi a začali s ní houpat, že ji převrátí. Tanky začaly střílet nad tu tramvaj, aby lidi zastrašili. My utíkali do průjezdu pod rozhlasem. Tam nějakej chlap povídá: Ti hajzlové střílí ostrejma! Jinej mu na to říkal, že je to blbost, že střílí slepýma. A další povídá: A z čeho padá ze zdí ta omítka, ty vole, to je od slepejch?“
Trampská osada Mohykáni
Počátky kapely Scarabeus jsou, jak řečeno, propojeny s trampskou osadou Mohykáni. Ta byla od počátku šedesátých let součástí jednoho tavicího tyglíku, z něhož vznikl fenomén, kterému se říkalo „moderní trampská píseň“. To je termín, který dnes sice může působit odtažitě, ale ve své době šlo o originální kulturní projev mohutného svobodomyslného společenského hnutí, jakým tramping byl.
Mohykáni se přátelili s dalšími trampy z osad Zlatý klíč a Island. Nejznámějšími postavami Zlatého klíče jsou multitalentovaní bratři Miki a Wabi Ryvolové, vůdčí osobností Islandu byl písničkář a spisovatel Jaroslav Velinský zvaný Kapitán Kid, výraznou osobností tohoto okruhu byl tehdy též písňový skladatel a textař Míra Navara, k dalším z přátel patřil Tony Linhart – později lídr kapely Pacifik. Ta jména souvisí, protože (s výjimkou Miki Ryvoly) šlo o tvůrce, kteří psali písničky i pro kapelu Scarabeus, jež jim dávala vícehlasy a aranžemi nezaměnitelný zvuk.
Za bluegrassem se holandský hudebník stěhoval do Čech, hraje po hospodách |
Mohykáni/Scarabeus coby ryze trampská kapela začali účinkovat v tehdy populárním pořadu trampské a spřízněné hudby Šest strun v údolí. „Dokonce jsme tehdy letěli letadlem hrát do Brna!“ směje se Barták. Spolu s Hoboes a dalšími se ocitli v dokumentárním filmu Potlach z roku 1965.
Konferenciérem kapely se později stal herec Jan Skopeček, pravidelně vystupovali na programech i se swingovým zpěvákem Karlem Hálou. Na pódiích se potkávali s Waldemarem Matuškou, spolupracovali s bratry Justovými, s Jaroslavem Šterclem či Jarkou Mottlem.
Zátahy na trempíře
Pokud někdy starší posluchači v dobách boomu kapel Hoboes či Scarabeus mladé trampy vypískávali za to, že hrají nové písně jiným stylem, než bylo dosud zvykem, byl to jen přechodný jev. A sami muzikanti z mladých kapel nikdy zdroje své hudby z počátků trampingu nepřestali ctít.
„Potkávali jsme se s Jendou Kordou (spoluautorem původní české trampské hymny Vlajka – pozn red.) s těmi starými bardy na osadě Ztracená naděje, jednou ve vlaku si nás ještě coby Mohykány přišel poslechnout Géza Včelička. Pochválil nás, byl fajn,“ vybavil si Barták.
Trampování samo však sice bylo projevem kolektivní euforie z politického uvolňování, nebylo však zvláště ještě v půli padesátých let žádnou selankou.
Ladislava Bartáka v tu dobu k trampingu přivedl jeho o sedm let starší bratr Jiří, který jezdil vandrovat na Kocábu. „Dnes je to nepředstavitelné, ale když jste tehdy přejeli na nádraží Smíchov nebo Bráník, všude byly davy lidí s ueskami (americká vojenská torna, pozn. aut.), bylo to úžasné. Jeli jsme třeba na Sázavu, všude policajti, zátah. Kde vystupovali trempíři, všude hned kontrolovali. V čekárně u vlaku byli policajti v civilu, zahnali nás do boudy, zabavovali nože. Mně nebylo ještě 15 let, tak jsem ještě s jedním klukem s nimi musel zpátky. Vystoupili jsme na Masaryčce a tam nás zavřeli po takových dřevěných barácích... A co tam bylo pozavíraných mladých trempířů jako my! Policajti k nim volali rodiče. Ale než se dostali k nám, bylo už pozdě v noci. Tak nám řekli, ať jedeme sami domů. Tak jsme se sebrali, ale jeli na druhou stranu na Černošice. A tam jsme přespali pod širákem,“ směje se při vzpomínkách Barták.
