Historie hotelu, který současné generace znají spíš pod názvem Na Růžku, se začala psát na přelomu 19. a 20. století. Nikoliv však přímo v Telči, ale ve Štěměchách na pomezí Jihlavska a Třebíčska. Marie Vondráková-Stoklasová tam tehdy vedla společně se svým manželem Františkem pronajatou hospodu. Její muž, který pocházel z Telče, ovšem ve 35 letech zemřel na zápal plic a mladá matka dvou malých dětí zůstala na všechno sama.
„Poradil jí její bratr Petr Holec: ‚Příspřežní hospoda ve Štěměchách pod kopcem nemá vyhlídku. Máš pozemek v Telči, začni tam stavět. Buduje se železnice z Kostelce do Slavonic‘,“ popsal rozhodující okamžik Zdeněk Vondrák, vnuk zakladatelky hotelu. Jeho vzpomínku uveřejnil telčský nezávislý občasník Průvan.
A tak se Marie Vondráková-Stoklasová spojila s místním stavitelem Josefem Kosíkem, který jí v roce 1903 vyprojektoval a postavil hotel se dvěma nálevnami, vlastní kuchyní a sedmi pokoji pro hosty.
Hlavní klientelou zpočátku byli obchodní cestující
Pro životaschopnost a rentabilitu podniku byla klíčová blízká nádražní budova. „Hotel byl postavený ve chvíli, kdy se dokončila železnice, a stál na strategickém místě. V době, kdy se nemailovalo, netelefonovalo a téměř nejezdilo auty, zde nacházeli zázemí zejména obchodní cestující. Ti přijeli do města vlakem, ubytovali se v hotelu, někdy si půjčili i kolo a pak několik dní jezdili po prodejnách a obchodnících v okolí. Když měli vše hotovo, tak se zase sbalili a odjeli,“ popsal hlavní klientelu Oldřich Zadražil, znalec místní historie.
Majitelé se o hotel starali a neustále ho zvelebovali a vylepšovali. Postupně přistavěli kolnu se stájemi a řeznickým krámem a na druhé straně - směrem k nádraží - přízemní lednici. Nad ní nechal v roce 1926 syn původní majitelky, Ferdinand Vondrák, zbudovat další tři pokoje, později přidal i čtyři garáže pro auta.
Velké investice ovšem vrhly Vondráka do dluhů, s jejichž splácením pak měl zejména na začátku druhé světové války problémy. „Obchodní cestující totiž přestali jezdit. Oživení však přišlo. Kuchyně mojí maminky byla proslulá, restaurace a hotel čistý, pořádek a klid v hotelu byl znám i mimo Telč,“ líčil ve vzpomínkách Ferdinandův syn Zdeněk.
Po znárodnění následovalo pomalé chátrání
Když válka skončila, těšila se rodina na to, jak bude dál rozvíjet své podnikání. Jenže přišel únor 1948, s ním vláda komunistické strany a v následných letech i znárodnění.
Hotel s restaurací, tentokrát už pod vládou lidu, fungoval dál. Podnik však spíše dožíval, protože se nedočkal větších investic, a postupně se v něm přestalo ubytovávat.
„Pamatuji si, že někdy v 80. letech jsem tam hledal bagristu, který zde přespával. Takže pro méně náročné hosty to jako ubytovna ještě chvíli sloužilo,“ zavzpomínal Zadražil. V posledních zhruba 20 letech však fungovala už jen hospoda v přízemí. I ta ovšem před dvěma roky zavřela.
Přesto není „Růžek“ mrtvým místem. V posledním roce naopak budí v Telči velké emoce. Jeho majitel chce totiž budovu strhnout, proti čemuž se zvedla velká nevole z řad veřejnosti. Na konci května navíc ministerstvo kultury zahájilo řízení o prohlášení někdejšího hotelu za nemovitou kulturní památku.
