První hosté do něj zavítali v roce 1908, provozovatelem byl tehdy Adolf Haičman. O rok později však hotel koupil Josef Gregor spolu se svou manželkou Růženou, dcerou hostinského Jindřicha Kozy.
Hotel Gregor těžil ze své výhodné polohy v těsném sousedství nádraží. Vyhledávali ho nejen přijíždějící návštěvníci, ale také početná místní společnost.
Dokládá to třeba vyprávění bývalého přednosty okresního soudu Františka Touška, pozdějšího soudního rady v Brně: „Vzpomínám na to, když do hotelu přišel cestující, o němž jsme nevěděli. Ten si o půlnoci zavolal hoteliéra Gregora a stěžoval si, jaká že ho to společnost ruší ze spánku. A dostal pravdivou odpověď: Je to pan starosta, pan přednosta soudu, pan okresní hejtman, pan okresní školní inspektor, pan profesor… Dost, dost! Odvětil cestující a šel si lehnout.“
Potyčky fašistů a komunistů v sále museli ukončit až četníci
V sále bylo velmi živo i v říjnu 1932. Tehdy se zde uskutečnila veřejná schůze svolaná jednotou Národní obce fašistické v Novém Městě na Moravě, které se účastnilo asi 150 osob. Navštívilo ji však také zhruba dvacet příslušníků komunistické strany jak z Nového Města, tak i z nedalekého Žďáru nad Sázavou. Vzájemná nevraživost obou táborů, které stály na opačných pólech politického spektra, byla pochopitelně obrovská. Není proto divu, že se rozhořely potyčky, které museli ukončit až přivolaní četníci.
Jak byl hotel Gregor v době první republiky úspěšný, co se týká výdělku, těžko říct. Pamětníci hovoří o tom, že když Jindřich Koza dal Josefu Gregorovi svoji dceru Růženu za ženu, po finanční stránce si příliš nepomohl. Spíš naopak. Záznamy dokonce hovoří o tom, že si Gregorův syn - Josef mladší - musel vzít v 1938 „výpůjčku“, aby mohl udělat v hostinci požadované úpravy. V žádosti o prodloužení lhůty nařízených oprav, která byla adresovaná okresnímu úřadu, se dokonce zmiňuje, že se finančně vyčerpal, a půjčka je tedy nutná.
Velké prostory sálu hotelu Gregor se ovšem využívaly i po druhé světové válce. Hned 7. listopadu 1945 tu bylo poprvé oficiálně slaveno výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Ani to však majiteli v budoucnu nikterak nepomohlo. V roce 1950 odhlásil Josef Gregor svoji hostinskou činnost a vstoupil do komunálních podniků Nového Města na Moravě.
V době Restaurací a jídelen se v hotelu pouze ohřívaly párky
Vše vyvrcholilo roku 1959, kdy Restaurace a jídelny Havlíčkův Brod podaly žádost o převzetí hotelu do socialistického vlastnictví. Josef se společně s manželkou Elvírou několikrát marně odvolávali. Poté, co národní podnik hotel definitivně převzal, bylo manželům povoleno zůstat bydlet v patře nad restaurací, kde mohli za úplatu používat dva pokoje a kuchyň.
„V době Restaurací a jídelen se tu nevařilo. Ohřívaly se zde pouze párky,“ vzpomíná Hana Stará, která měla hotel pronajatý po roce 1989. „Musím však říct, že i tehdy zde mívali narváno.“
Po sametové revoluci, když se během restitucí vracel znárodněný majetek původním majitelům, připadl hotel rodině Kozových. Právě od nich si ho pak Stará pronajala.
„Můj táta se s panem Kozou znal, ale necítil se už na to, že by se vrhl do provozu hospody. Tak jsem si ji tenkrát vzala do nájmu já,“ vzpomíná na své počátky v hotelu.
Na polívku bylo narváno, lidé s konvičkami zaplnili i kuchyň
Společně s dalšími členy rodiny hotel opravili, oškrabali starou malbu, vymalovali a instalovali například klimatizaci. „Ale jídlo jsme tehdy museli vařit jinde, v hotelu jsme ho pouze ohřívali. Kuchyň tam tenkrát na vaření nebyla uzpůsobená. Nedalo se dělat pět jídel naráz jako v dnešních hospodách. Proto jsme jen ohřívali polívky a dělali svačinová jídla. Každý den jsme prodávali strašně moc polívek. Třeba jeden den jsme vařili dršťkovou, která měla úspěch a přišla na ni úplně plná, narvaná hospoda. Potom si tam v kuchyni stouplo ještě asi deset až patnáct lidí s konvičkama a my jim tu polívku ještě prodávali do nich,“ popisuje Stará počátek 90. let.
„Bylo to takový lidový,“ doplňuje ji její sestra Marie, která v kuchyni pomáhala. „Tenkrát třeba začali v Měříně dělat sekanou, tak jsme ji vozili, ohřívali a k tomu udělali třeba bramborový salát. Nebo u Kozů bývalo řeznictví, mívali tam zabíjačky, tak jsme to u nich nakoupili a podávali u nás v hospodě. Večer už se udělalo jen něco studenýho a všichni byli spokojení,“ vzpomíná se zaujetím.
„Byl to obyčejný hotel pro obyčejný lidi, ale snažili jsme se to tam udržovat. Když například přišla rodina s dětmi, usadili jsme je na místo, kam kuřáci téměř nechodili, do takového jakoby salonku. A v létě jsme mívali stále otevřená okna, aby tam byl příjemný vzduch.“
Ředitel pivovaru nevěřil, že tu za týden vypijí padesát sudů
Podle vyprávění obou sester to byla sázka na správnou kartu. Do hotelové restaurace chodila spousta lidí. Návštěvnost pak zvyšovaly akce jako například Štěpánská zábava nebo oslavy silvestrů.
„Jednou za námi přijel ředitel svitavského pivovaru. Nevěřil, že můžeme každý týden brát padesát sudů piva, že se jede podívat, kde se to prodává,“ smějí se.
I dnes říkají, že měly byznys dobře rozjetý. Jenže pak přišel rok 1997 a jejich „vláda“ nad hotelem skončila. Majitel se totiž rozhodl, že budovu prodá.
„Od pana Kozy jsme sice měly ve smlouvě předkupní právo, ale přišli jiní, silnější. Částku, kterou jsme panu Kozovi nabízely, o hodně převýšili. Alespoň tak nám to naznačil zeť pana Kozy,“ říká Hana se smutkem v hlase.
Noví majitelé hotel - nyní však už pod názvem Artis - předělali, zrekonstruovali a nějaký čas se mu skutečně dařilo. V provozu bylo také ubytování. Lidé vzpomínají, že i kuchyně byla jednu dobu výtečná.
Nakonec se však události vyvinuly úplně jinak. Hotel už je dva roky na prodej a na podzim minulého roku se celý objekt zavřel. „Je to veliká škoda. Je to skvělé místo,“ míní Hana Stará.
