Horst Zeizinger přijel společně s dalšími pamětníky navštívit nejenom rodnou Vysočinu, ale také zahájit ve vestibulu jihlavské radnice putovní výstavu Pomalu začalo být zase dobře. Ta přináší autentické vzpomínky pamětníků na nucený odchod, ale i na těžké a bolestné začátky v nové domovině.
I přesto, že od nuceného odchodu z domova uběhlo více než 70 let, stále se Horstu Zeizingerovi při vyprávění chvílemi zalévají oči slzami.
Vernisáž výstavy |
Odsun absolvoval vlastně hned dvakrát. Při již zmíněném strastiplném pochodu přes Stonařov do Rakouska přišla zpráva, že země uzavřela své hranice. Rodina, která předtím žila v současné ulici Karolíny Světlé, i mnozí další se tak museli vrátit zpátky.
„Dostali jsme se v Jihlavě do sběrného tábora ve Starých Horách. Tam jsme byli zhruba dva tři týdny do konce května 1945. Odtud jsme šli zase pěšky do Hodic, kde nás naložili do vagonu pro dobytek a v něm jsme jeli do Slavonic a odtud opět pěšky do rakouského Waldkirchenu,“ připomněl, co rodina bezprostředně po skončení války prožívala.
Ve Waldkirchenu a okolí byli odsunutí rozděleni do jednotlivých hospodářství. „Přebývali jsme na jednom statku v jedné místnosti. Rodiče museli pracovat za stravu a nocleh, můj bratr a má sestra tam chodili do školy,“ zavzpomínal.
Za socialismu jezdil mezi Brnem a Jihlavou pod dohledem
Po deseti měsících se Zeizingerovi dostali do internačního tábora v Melku u Dunaje, odkud Američané vypravovali transporty přes Salcburk do Německa. Rodina dorazila do města Schwäbisch Gmünd, kde žije dodnes.
Nejprve přežívala v tělocvičnách a táborech, než našla stálé ubytování. „V roce 1946, když jsme tam přišli, se počet obyvatel města zvýšil z 24 tisíc na téměř 35 tisíc. Přibližně dvě tisícovky lidí pocházely z Jihlavského jazykového ostrova. Byli tam ale i odsunutí z Rumunska, Maďarska, Pomořan či Slezska,“ vyjmenoval Zeizinger.
Ani ve Schwäbisch Gmünd nebyl život jednoduchý. Integrovat naráz tolik lidí nebylo nic snadného. Zejména kvůli nedostatku potravin.
Po stopách odsunu se Zeizinger vydal poprvé až v roce 1981, kdy zavítal do rakouského Waldkirchenu. Na tamním hřbitově je pochovaných 23 dětí, které pochod smrti z Jihlavy nepřežily.
V Jihlavě pak byl poprvé s dalšími jihlavskými Němci o dva roky později. Dorazili dvěma autobusy. „Tehdy jsme nemohli nocovat všichni v Jihlavě. Tak jsme někteří byli v Brně a jezdili odtud sem a zpět. Vždy pod dohledem.“
