V zahradě žďárského zámku roztopili repliku středověké pece na keramiku

Návštěvníci zámku ve Žďáru nad Sázavou mohou nyní vstoupit do období na přelomu třináctého a čtrnáctého století a zjistit, kolik práce stálo tehdejší výrobce keramiky vytvoření nádob pro běžnou potřebu. V zahradách zámku byla totiž uvedena do provozu replika středověké pece.

Tým odborníků pod vedením Kateřiny Těsnohlídkové z Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity pec vybudoval již v létě. Od té doby přirozeně schnula na slunci, aby nepopraskala při následném křtu ohněm, jenž proběhl asi před týdnem.

„Hlína, z níž je pec vytvořena, pochází z lokality od nedaleké Svratky, odkud byl materiál na výrobu keramiky brán ještě na počátku minulého století. Smíchali jsme ji s běžnou zeminou ze zámecké zahrady,“ popsala Těsnohlídková s tím, že základ pece je kamenný.

Středový sokl a půdorys repliky vznikl podle středověkého nálezu z jihlavské Křížové ulice z přelomu 13. a 14. století. Svrchní část žďárské stavby pak byla vytvořena pomocí výztuh z prutů a zmiňované hliněné směsi.

„Podobnou pec jsme už dělali u Panské Lhoty u Jihlavy, kde je ale vrchní část menší a pec je plněna komínem. Tady ve Žďáře jsme nechali otvor větší, ovšem musel se po naplnění pece částečně zazdít, aby neunikalo teplo. Zůstal pouze otvor na komín,“ přiblížila Těsnohlídková.

Pyramida z keramiky se archeologům nesesypala

Dovnitř byly na rošty postupně skládány jednotlivé kusy keramických výtvorů - od největších vespod až po nejmenší. Že by se pyramida sesypala, se archeologům zatím nestalo. I na to by šlo ale podle jejich slov nahlížet jako na zajímavý podnět ke zkoumání, neboť i v minulosti se takové méně zdárné výpaly děly.

Nádoby i figurky mířící do pece jsou z průmyslově zpracované keramické hlíny. Materiály, jež imitují středověkou keramiku, mají archeologové zatím jen v omezeném množství, protože obnášejí složitý proces zpracování.

Roztápění pece musí být pozvolné, aby keramika rychlým oteplením nepopraskala. Oheň tedy hoří asi dvě tři hodiny před pecí a teploty se zvolna sunou k 500 stupňům.

„Následně ji lze hnát nahoru rychleji, to už keramika zvládne,“ dodala Těsnohlídková s tím, že je nutné dostat se na nejméně 800 stupňů. Ideální teplota, jež se používala i v historii, je tisíc stupňů, a měla by trvat alespoň hodinu. Se sledováním klimatu v peci pomáhají teplotní čidla.

Zakouření nádob jako levnější způsob glazury

Jelikož keramika, která ve žďárské replice ve čtvrtek poprvé vznikala, je takzvaně zakuřovaná, vyžaduje v závěru procesu speciální tečku. Přiloží se čerstvé dříví, ideálně z listnatých dřevin. Pak se pec uzavře a uhlík, jenž vzniká uvnitř, nasytí povrch nádob, který se tmavě zabarví.

Čtyři kousky praskly a dvacet se jich nevypálilo

Do pece se archeologům nakonec ve čtvrtek povedlo vměstnat dvě stě nádob a kolem sta figurek. Topilo se zhruba 11 hodin a na světlo se pak keramika dostala v neděli odpoledne po svém vychladnutí. Pokusný výpal dopadl podle odborníků dobře.

„Keramika je zakouřená, má pěknou, tmavou barvu. Ani spotřeba dřeva nebyla nijak vysoká. Zdeformované či prasklé byly jen čtyři nádoby z přední části pece, kde se teplota vyšplhala až na 1100 stupňů. Naproti tomu v zadní části nebyla asi dvacítka kusů dostatečně vypálená,“ zhodnotila Těsnohlídková.

Doufá, že se nabyté zkušenosti povede zúročit příští rok při dalších výpalech. Jelikož je ale proces přípravy pece i samotného pálení časově náročný, v rámci workshopů k projektu Chytrá ruka budou lidé keramiku spíše vyrábět, a to i na hrnčířském kruhu, a drobnější věci případně vypalovat přímo v ohništi. Větší kousky pak mohou ve žďárské peci skončit v nadcházejícím roce.

„Je to levnější náhrada klasické glazury. Tato technologie, která snižuje propustnost povrchu keramiky, se používá od zhruba 14. století. V chudších regionech, kde nebylo na glazury, třeba na Svratecku, se praktikovala ještě počátkem dvacátého století,“ uvedla archeoložka.

Experimentům s výpaly se s kolegy věnují už několik let. Mimo jiné chtějí při zpracovávání historické keramiky lépe pochopit proces její výroby.

„Experimentální archeologie má navíc výhodu, že je nejen přínosná pro výzkum, ale i atraktivní pro veřejnost,“ podotkla Těsnohlídková. To je také případ spolupráce její domovské univerzity se žďárským zámkem v rámci nového projektu Chytrá ruka.

„Klade si za cíl zachování a předávání řemeslného umu našich předků dalším generacím. Jedná se nejen o řemesla či technologie dávno zaniklé, ale i o obory, jež jsou nyní na ústupu a okraji zájmu společnosti,“ uvedl projekt jeho koordinátor, provozní ředitel Muzea nové generace Pavel Haluza.

V rámci workshopů si budou moci zájemci vyzkoušet nejen výrobu středověké i současné keramiky, ale i drátenictví, pletení ze slámy, soustružnictví či truhlařinu. Více informací i přihlášky jsou k dispozici na webu žďárského zámku.