Petra Lukáčová věděla, že atentátník na Heydricha Jan Kubiš z Horních Vilémovic byl jejím předkem.
„Řada našich předků se ocitla po atentátu na Heydricha v terezínském ghettu. Moje prababička Blažena často na tehdejší prožitky vzpomínala,“ říká Lukáčová.
Napadlo ji, že by bylo dobré rodinnou historii poznat blíže a popsat ji.
„Můj pradědeček Richard Mitiska a maminka Jana Kubiše Kristina Kubišová byli bratranec a sestřenice. V té době už ona byla po smrti a Janův otec žil s novou ženou Marií Dusíkovou. U nás v rodině nebylo tajemství, že jsme byli příbuznými Jana Kubiše. Při probírání rodokmenů se ale dozvíte spoustu věcí a u některých musíte dokonce zvážit i to, jestli si je raději nenechat pro sebe.“
V genealogii je samouk, sama se učí číst staroněmecké písmo kurent. Po třech letech se jí podařilo sestavit základy kroniky svého rodu. Zatím došla k roku 1700. Zážitky z války jsou mezi vzpomínkami předků nejsilnější.
Prababička Blažena Mitisková například vzpomínala, jak jí v Terezíně tajně předala dopis manželka pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého, která tam taky byla internována.
Strach byl silnější, psaní skončilo ve škvíře rozpadlé zídky
„Chtěla, aby jí prababička pomohla dopis odeslat. Jenže prababička dostala strach z prozrazení, přece jen byla v ghettu se dvěma dětmi, tak když stáli při nástupu u nějaké zídky, tak dopis vytáhla z rukávu, kde ho měla ukrytý, roztrhla ho na půlky a zastrčila za zády do škvíry v rozpadlé zídce. Ještě na smrtelné posteli si vyčítala, že ten dopis neodeslala,“ vzpomíná na vyprávění své prababičky Lukáčová.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma ![]() Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
Našla rodinné foto, pořízené v Ptáčově, kde je kromě Richarda a Blaženy ještě třináct dalších příbuzných.
„Kdyby se tehdy z Terezína pradědeček a prababička nevrátili, tak by nikdo na té fotografii neexistoval. Z toho vás zamrazí,“ uvažuje nad starou fotografií Lukáčová.
Ze zdánlivě obyčejné rodinné historie se jí dnes vynořují stěží představitelné osudy jednotlivců. Pohled na životy prostých lidí dává dohromady fascinující příběh.
„Můj dědeček Jan Lukáč se v roce 1887 narodil na Podkarpatské Rusi. Pak odešel do Ameriky. Nevíme přesně, jak dlouho tam byl a kolik tam měl dětí. Jednou vzal nejstaršího syna a vrátil se do Čech. Celý život pak žertoval, že si v Americe zapomněl umbrellu, deštník. On je v naší rodině legendární postava, trochu bohém. Někteří z jeho potomků to asi podědili,“ směje se Lukáčová.
U Třebíče jsem ještě nebyl, řekl si. A přišel do Červené Lhoty
Po válce si Jan Lukáč mohl vybrat, zda se chce vrátit na Podkarpatskou Rus, nebo osidlovat pohraničí.
„Zvolil pohraničí. Sbalil ženu a děti a odešel do Těšova k Mariánským Lázním. Tehdy tam bylo hodně Rusínů. Pak babička zemřela a on tam potkal ženu, která se chtěla vrátit domů, odkud pocházela - k Třebíči. On prý řekl, že u Třebíče ještě nebyl, a tak s ní přišel sem do nedaleké Červené Lhoty, kde koupili chaloupku,“ líčí Lukáčová.
Babička jí prý vždy tvrdila, že její život byl obyčejný, ale badatelka si to nemyslí.
„Mně se naopak zdá, že toho zažili neuvěřitelně moc. O to je děsivější, že my jsme se nepoučili a tolik let po válce opět narůstá xenofobie a nenávist. Z vyprávění pamětníků, které jsem sesbírala, je zajímavé, že například k Němcům jakoby dodatečně prý projevovali větší nenávist lidé, kteří sami za války řádění nacistů vůbec nezažili - narodili se totiž až potom,“ míní Petra Lukáčová.