Josefa Hrubeše těší, že se židovskou čtvrť podařilo zachránit, ale mrzí jej, že...

Josefa Hrubeše těší, že se židovskou čtvrť podařilo zachránit, ale mrzí jej, že se ztratila její atmosféra. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Jeden z posledních starousedlíků chce zbavit třebíčské „Židy“ aut

  • 0
Dnes se Třebíč svou bývalou židovskou čtvrtí chlubí. Tato část města je zapsaná na seznamu UNESCO. Často tradované pojetí však praví, že před rokem 1989 šlo o chudinské a romské ghetto, kam nebylo radno chodit. Zdejší rodák Josef Hrubeš to vyvrací jako neopodstatněný mýtus. Chybí mu původní atmosféra.

„Po válce se do Židů žádní sociálně slabí obyvatelé nestěhovali, protože většina domů byla těch, kteří tady bydleli už před válkou. Nebyla to žádná chudina, ale dělníci od Bati, z Dekvy, z UP závodů. Byla tady škola, řezník, dva obchody s potravinami, holič, dvě hospody,“ říká dvaasedmdesátiletý výtvarník a galerista Hrubeš, který ve čtvrti žije celý život.

„Život zde byl stísněnější, protože na menším místě žilo víc lidí, ale také tady díky tomu fungovala větší pospolitost. Dnes tady bydlíme už jenom čtyři rodáci, řada domů je prázdných, noví obyvatelé se navzájem nezdraví, všude parkují auta. Židy ztratily atmosféru,“ srovnává.

Narodil se a stále bydlí v domě, který v roce 1895 koupil jeho dědeček Josef Jahoda. „Učil se zde v Subakově koželužně. V roce 1911 dostal v židovské obci domovské právo. Žid ale nebyl - pocházel z Budíkovic,“ popsal Hrubeš.

Už v době příchodu jeho dědečka nebyla čtvrť čistě židovská. Bohatší Židé se stěhovali na náměstí, protože už nemuseli bydlet v ghettech.

„Nevím, jak to vzniklo, že se začalo říkat: on je ze Židů, to musí být vejlupek! Žilo se tady jako jinde, snad rozdíl byl v tom, že tady byly málo osvětlené úzké uličky, takže měly trochu strašidelnou atmosféru jako ve Foglarových Stínadlech,“ směje se Hrubeš.

Holokaust přežilo 10 z 240 obyvatel. Stát jim pak vzal majetek

Teď je v židovské čtvrti jen hrstka dětí, za Hrubešova dětství to ale bylo jinak. V domě, kde dřív bydlely tři rodiny, žije dnes třeba jen manželský pár. „Mladí se odtud stěhují pryč a vracet zpátky se nechtějí. Když jsem byl kluk, měli jsme tu partu třiceti dětí od šestiletých po čtrnáctileté. Dnes tady ulice oživuje jen pár romských dětí,“ hodnotí Hrubeš.

Holokaust přežilo z 240 třebíčských Židů jenom deset. „Ti, co se po válce do Třebíče vrátili, neměli kam jít, protože až na výjimky jim stát jejich majetek nevrátil. Takže se odtud i ti zbylí odstěhovali,“ líčí Hrubeš.

Romové sem přišli podle jeho vzpomínek v roce 1984. „Bylo to šest nebo sedm rodin, kolem pětadvaceti lidí. Ze začátku byli hluční, pak se to tu zase uklidnilo. Město je tehdy nastěhovalo do opuštěných domů, u kterých se předpokládalo, že se pak stejně budou bourat. K tomu naštěstí nedošlo,“ vzpomíná Hrubeš.

Ze školy v židovské čtvrti, kam chodil i Hrubeš, byla v polovině osmdesátých let zřízena škola pomocná. „Tak jsme jí začali říkat Harvard,“ směje se Hrubeš. 

Parta dětí ze židovské čtvrti si hrdě říkala „Židáci“. „Takové party byly v každé čtvrti - v Kočičině, Na Potoku. Možná jsme my jako děti byli divočejší, tak z toho mohla vzniknout pověst, že do Židů se nechodí,“ usmívá se Hrubeš.

„Turisté jedou přes půl světa a vidí tu jedno auto vedle druhého“

Kratochvílemi dětí ze Židů bylo například prolézání kanálových potrubí od řeky až do uliček uprostřed čtvrti. „V Zadní synagoze byla tehdy ve stěně díra, odkud šla šachta dolů. Jako děti jsme si mysleli, že tam je poklad, tak tam ti nejodvážnější lezli. Byla to odvětrávací šachta,“ vzpomíná Hrubeš.

Podle socialistických plánovačů měla na místě unikátní židovské čtvrti vzniknout po její demolici zástavba činžovních domů. „Ale zjistilo se, že je tady podloží z jílu a písku. Tím by se stavba nových domů prodražila a na to nebyly peníze. Přišel rok 1989 a z demolice sešlo.“

Po roce 1989 nechalo vedení města židovskou čtvrť postupně částečně zmodernizovat. „Zdejší kanalizace z roku 1931 byla nahrazena novou, byl sem zaveden plyn, vodovod, položena nová dlažba. Ale problém je, že se sem nestěhují lidé, kteří by tu opravdu žili,“ míní Josef Hrubeš.

Na svých obrazech maluje židovskou čtvrť, jak by vypadala, kdyby v ní neparkovala auta. „Když sem přijedou turisté, jsou zklamaní: jedou přes půl světa na památku UNESCO - a tady vidí jedno auto vedle druhého,“ mrzí Hrubeše.