Před kameru se Adriana Romanová dostala v osmdesátých letech tak, že si její fotky v časopise všiml slovenský režisér, který hledal princeznu do pohádky Král Drozdí brada. V té pohádce hrál i Bronislav Poloczek. Ten o půvabné dívce řekl Dušanu Kleinovi, režisérovi série filmů o Básnících.
Romanová herectví opustila začátkem devadesátých let a má firmu na obalové materiály. A jen těžko se dá věřit, že tento týden oslavila 49. narozeniny.
Podíváte se ráda na nový díl Básníků? Točit se má v září.
Četla jsem si diskuzi čtenářů k článku, že se chystá další díl. A musím souhlasit s většinou. První tři díly byly výborné, potom už děj neměl ten správný náboj. Proto musím po pravdě říct, že když budu doma, tak se na film podívám v televizi. Do kina však kvůli němu nepůjdu.
Vy jste hrála v druhém filmu, kde vám Štěpán recitoval: Jsi modrá jako hladina, jsi řeka, která usíná. Ty verše zlidověly. Je vůbec modrá vaše oblíbená barva?
V mém šatníku byste marně hledali červenou, trávově zelenou nebo sladce růžovou. Asi opravdu dávám přednost modré. Ráda si obléknu i něco bílé, černé nebo šedé. V interiéru mi ale modrá připadá velmi sterilní. Tam dávám přednost teplejším odstínům.
Jaký máte vztah k poezii?
Musím se přiznat, že nejsem typ, který čte básně. Poezie si žádá stoprocentní soustředění. Na to nemám trpělivost. Pokud se mi však podaří narazit náhodou na báseň, která v pravou chvíli pojmenuje pocity, kterých jsem právě plná, tak mě dokáže okouzlit. Taková báseň mě pak provází delší dobu. Dává mi sílu, vede mne. Pak upřímně obdivuji autora, jak pár verši dokáže vystihnout podstatu.
Co jinak ráda čtete?
Čtu hodně, čtyři až pět knížek měsíčně, ale všechno to jsou komerční tituly. Takové, co se čtou lehce. S nadsázkou říkám, že se při takových knihách dá zároveň sledovat televize i poslouchat rádio. Pro mě je to způsob odpočinku. Od knih čekám, že mě pobaví, rozesmějí, nebo rozpláčou. Prostě uvolní emoce a tím trošku vypustí přetlakovanou duši bez toho, abych sama musela řešit jakýkoliv problém.
Jaké filmy z posledních dvaceti let máte ráda? Jsou mezi nimi i české?
České komedie jsou fenomenální. Dokáží mě velmi často rozesmát. Mám ráda nadhled, se kterým si Češi umí dělat srandu sami ze sebe. A v zahraniční produkci platí u mě to, co v knihách. Takže v principu je jedno, jestli je to komedie, detektivka nebo jiný žánr. Mám ráda, když se od začátku do konce něco děje.
Žijete v Bratislavě. Změnilo se hodně toto město od doby, kdy jste v něm vyrůstala?
Narodila jsem se v Prievidzi. Právě tam jsem trávila celé prázdniny. Takže i když v Bratislavě bydlím od svých tří let, polovinu srdce mám jinde. Bratislava měla, a stále ještě má pro mě osobité kouzlo. I když je to slovenská metropole, tak je to malé město. Vždy, když se do Bratislavy vracím z jiného, většího města, uvědomuji si, že se mi tu dýchá jakoby lehčeji. Ještě stále je to město s nízkými budovami, malými kavárničkami a s množstvím zeleně. Drží tuto vlídnou tvář přesto, že se usilovně pracuje na tom, aby to tak nebylo. A v žádném případě, ani vzdáleně, nemám pocit, že by toto město nikdy nespalo. Spíš naopak.
Jaké jste měla dětství?
Krásné a bezstarostné. Všechno, na co si vzpomínám, bylo bezproblémové a jednoduché. Včetně školy. Kromě chemie a matematiky mě bavilo prakticky všechno. I tyto předměty jsem ale zvládala. Bavil mě i tělocvik. V mých šestnácti letech se rodiče rozvedli, ale to už nebylo o dětství.
Co jste zdědila po rodičích, jaké je jejich povolání?
Máma roky pracovala jako chemička, otec vystudoval jako stavební inženýr. Po něm jsem asi zdědila vztah k praktičnosti. Mám ráda, když věci mají svoje místo a pravidla.
Měla jste jako malá přání, čím jste chtěla být?
Neměla jsem vyhraněný názor. Je obdivuhodné, když mají děti jasno v tom, čím chtějí být. Já jsem chtěla být každou chvíli něčím jiným. Hlavně, aby byla zábava.
Kam jste zamířila po základní škole?
Vždy jsem velmi ráda malovala, chodila jsem i do lidušky na výtvarnou výchovu. Přihlášku jsem si dala na dvě školy. Na stavební průmyslovku a Školu uměleckého průmyslu. Přesně v tomto pořadí. A tak se stalo, že jsem kvůli pořadí na přihlášce nedostala pozvánku na talentové zkoušky do té druhé školy. Jsem tedy vystudovaná stavařka.
Režisér Básníků Dušan Klein působí velmi klidným a rozvážným dojmem. Uměl být při natáčení i přísnější?
Nikdy jsem ho neviděla naštvaného. Vždy byl klidný a příjemný.
Vy také působíte klidně, rozvážně. Jste opravdu taková?
Samozřejmě. Když je všechno v pořádku, jsem klidná, rozvážná a jemná. Prý mám ale velmi dlouhou zápalnou šňůru. Na konci je ale meganálož.
Jak básníci přicházejí o iluze a pohádka Král Drozdí brada mají u sebe napsaný rok výroby 1984. Jaký to byl pro vás rok, to jste natáčela oba filmy současně?
Pohádka se začala natáčet v roce 1983. V následujícím roce se dotočilo jen pár záběrů. Básníci se natáčeli na podzim roku 1984. Takže to bylo bez stresů a problémů.
V názvu filmu o Básnících se mluví o ztrátě iluzí. Ztratila jste někdy o něčem iluze?
Pokud jsou iluze sny, tak stále o něčem sním. A když se to nepodaří, sním zase o něčem jiném. Ale vážně. I když je to smutné, myslím si, že věkem ztrácí iluze každý. Ta největší ztráta mě postihla v ten den, kdy jsem pochopila, že ve skutečnosti nikdy nebudu tak dospělá, jak jsem dospělé vnímala v dětství. Přesně si pamatuji ten pocit, když mě máma vzala za ruku a vyřešila každý můj problém. S takovou lehkostí! Byla tak dospělá a sebevědomá! No a potom jsem držela za ruku já svého syna. Řešila jsem jeho problémy. Dodnes se u mě nedostavil ten pocit úplné důvěry v sebe samu. Zato on mě vidí jako já svoji mámu. Dospělou, která přesně ví, co má kdy udělat.
Jak jste prožívala revoluční dny v roce 1989 a později rozdělení Československa?
Nikdo z nás nevěděl, kam to povede. Myslím, že rozdělení republiky přesně vystihuje text společné písně skupin No Name a Chinaski.
Natočila jste i filmy Cena odvahy, Horečka nebo seriál Alžbětin dvůr. Tyto snímky v Česku nebývají k vidění. Který z nich byste divákům doporučila, kdyby je náhodou reprízovali?
Určitě Alžbětin dvůr. Je to překrásný dobový seriál.
Co vás dnes v životě překvapuje?
Každý den mě překvapuje, kolik nervozity přenášejí lidé jeden na druhého. Nesnáším hádky, konflikty a nervozitu.
Vraťme se na závěr k té slavné básni, kterou Jeskyňce recitoval Štěpán. Věříte na lži ze soucitu, na nemoci a uzdravení, na lásku a odpuštění?
Toto je jedna z básní, která je pro mě krásná. A dotýká se mě. To je život.