Kde jste byla v pondělí po osmé hodině ráno, když se ozval výbuch?
Ještě jsem byla doma. Do kavárny chodím na devátou, pak mi začínají vozit zákusky a chlebíčky. Otevírám v jedenáct.
Jak jste se o explozi dozvěděla?
Volala mi známá, která tam na rohu bydlí. Že prý mám vymlácená okna. Protože jsem v minulosti měla pár škodičů a uražených štamgastů, říkala jsem si, že mi někdo rozbil okna, aby mi kočky utekly. Pak mi začínala posílat fotky, jak tam hoří. Do pěti minut jsem tam byla, ještě v pyžamu a v pantoflích. Volala jsem cestou hasiče, ti už o tom věděli.
 |
Když jste přijela na místo, jak to tam vypadalo?
Z jednoho okna šlehaly plameny. Tři okna byla vytřískaná, provalená byla boční zeď do Nerudovy ulice.
Provozujete kočičí kavárnu, kočky zůstávají uvnitř. Kolik jste jich tam měla?
Osm. O všechny jsem měla velký strach. Dlouho jsme o nich nic nevěděli. Zaplaťpánbůh jsou živé.
Kamna výbuch kočičí kavárny nezpůsobila, lidé tuší souvislost s opravou ulice |
Jak na tom jsou?
Jsou živé, akorát dvě jsou lehce popálené. Jeden, Čertíček, má opálené ťapičky a fousky, ale paní doktorka říkala, že to dá, že je to všechno povrchové.
Kde jsou kočky teď?
Jsou na veterině u paní doktorky. Bude je tam mít tři dny na pozorování a potom si je vezmu domů. Mám tady už svých pět zachráněných kočiček, pejska z útulku, tak teď budeme mít doma koček třináct. To už je jedno.
24. března 2025 |
Jak si to vysvětlujete, že kočkám se nic moc nestalo a přežily? Říkalo se, že se schovaly ve sklepě…
Neschovaly se ve sklepě. To mi sice všichni říkají, ale není to pravda. Když jsem na místo přijela, nikdo mě dovnitř nechtěl pustit. Říkala jsem hasičům, že kočičky mají v kavárně dva úkryty, kam se schovávají, když je něco poleká. Buď za bar za myčku, nebo v kuchyni za kuchyňskou linku. Pan hasič tvrdil, že tam svítil a kočičky nenašel. Já jsem potom od velitele dostala helmu, pustil mě dovnitř. Samozřejmě tam kočky byly. Za kuchyňskou linkou se schovávaly čtyři, pod výčepem za myčkou byly tři a ten malinkej Čertík, co to schytal nejvíc, byl schovaný za lednicí.
Těch nepřesných informací jsem v pondělí dopoledne slyšel víc...
Taky jsem tu slyšela leccos. Třeba, že kočky skákaly z oken, že jich šest zemřelo a další. Ne, všechny jsou živé a ty dvě, které něco schytaly, se z toho dostanou. Kočky mají devět životů. Tak ty moje teď už jen osm.
Která část provozovny byla nejvíc poškozená? Bar a kuchyň tedy vydržely?
Vrchní část byla opálená, tam bouchla okna do ulice. Ve spodní části jako by se nic nestalo. Visela tam trička na prodej, stály kočičí hrnečky. Víc to odnesla kuchyň, kde se vyvalila zeď, a zbourala se stěna mezi kuchyní a kuchyní sousedního bytu. Zbortila se ne na linku a kočičky, ale na druhou stranu. Tam je v bytě v podnájmu Ukrajinka. Tu nějaký střep lehce škrábl ruku.
Asi bylo velké štěstí, že se nikomu nic vážného nestalo…
Obrovské. Kavárna byla ještě zavřená. Stát se to v neděli, kdy jsem měla narváno celý den, nedovedu si následky představit. To by bylo něco katastrofálního.
Ztracené kočky se po výbuchu kavárny našly ve sklepě, dům musí jít k zemi |
Jak dlouho jste kočičí kavárnu vlastně provozovala?
Měsíc a půl. Začala jsem desátého února. Hrozné. Ale ono se tam už od začátku něco dělo. Už jsem si říkala, že mě snad štamgasti prokleli.
Až tak?
Pořád samé komplikace. Chtěla jsem otevřít už 3. února. Ale všechno se s prominutím s...o. Nedodané zboží, vyhořelé pojistky, po třech dnech provozu mi praskl nový kávovar a vytopil kuchyň. Pořád něco. A pak tohle. To byla rána na závěr.
Nedovedu si to představit. Jeden den ráno máte kavárnu, druhý den je dům srovnaný se zemí...
Je to strašné. Pořád si připadám jako ve snu. Vidíte, už zase brečím… Co jsme se nadřeli, co probdělých nocí, abychom to nějak dali do kupy a ze stoleté pivnice udělali něco pěkného. Makali jsme tam každý den do tří do rána. Rodina, kamarádi. A najednou nic, všechno je v pr… čicích.
Co teď bude dál?
Včera, když jsem to viděla, jsem si řekla, že mi to prostě není souzené. Že už kavárnu nikdy a nikde neotevřu. Že to tak asi mělo být. Ale ukázalo se, že lidí, kteří mi chtějí pomoct, je strašně moc. Byli pravidelnými zákazníky a nechtějí o kavárnu přijít. Ale i lidé dvě stě kilometrů daleko. Nabízí mi pomoc s jakoukoliv rekonstrukcí, s hledáním prostor. Takže do toho asi půjdeme znova.
I na sociálních sítích se šíří vlna solidarity, objevují se nabídky nejrůznější pomoci, sbírky…
Fakt jsem si včera dopoledne říkala, že už ne. Ale těm lidem to přeci nemůžeme udělat. Takže pojedeme dál. Musím zařídit, co bude potřeba. A musím najít nové prostory. Proto prosím každého, kdo by měl nějaký tip nebo kdo by věděl o něčem, byla bych velmi vděčná. Nevzdáme to.
K domu, v němž kavárna sídlila, jste měla hlubší vztah. V původní pivnici jste pracovala...
Ano. Měla jsem ji v pronájmu poslední čtyři roky.
Proč jste se rozhodla ukončit její provoz?
Doba je zlá. Lidi nemají peníze, platí zákaz kouření v hospodách. Lidi se za covidu naučili být víc doma. Štamgasti, kteří tam původně chodili a tu hospodu táhli, z velké části zemřeli. To byli staří dobří chlapi z okolních baráků, kteří do hospody zašli třikrát denně a dali si pivo a panáka. Ti už nejsou mezi námi. Po večerech jsem v hospodě seděla s dvěma třemi chlapy o jednom pivu, na kterém mám pětikorunu, a oni ho tam pili hodinu dvě. Když pak máte všechno poplatit, to nejde.
Ekonomika je neúprosná...
Půl roku jsem jim říkala, že to prostě nedám. Ale nejen, že mě to ubíjelo finančně, těžce jsem to nesla i psychicky. Sedět v prázdné hospodě. Opakovala jsem chlapům, ať si to někdo vezme, nebo že to prostě zavřu. Nikdo to nechtěl, ještě si ťukali na čelo.
Proč jste otevřela zrovna kočičí kavárnu?
Jsem velký milovník koček, pomáhám je zachraňovat. Věděla jsem o toulavých kočkách, které nemají domov, tak jsem se rozhodla udělat tohle. Pomoct jim. Kočičky vypiplat, rozmazlit, udělat jim lepší život. No a pak se to takhle zvrtlo. Ale věřím, že zas přijdou lepší časy.
