„Když jsme naši kavárnu v roce 2006 dávali dohromady, přemýšlel jsem o nějakém symbolu, který by jí dal určitý náboj. Hana Hegerová, s kterou jsem spolupracoval od roku 1995, se zajímala o soukromí lidí kolem sebe, a tak jsem jí jednou vykládal zrovna o přípravách. Ona se cítila jako synonymum kavárny, navrhla, že tento prostor můžeme udělat v jejím stylu. Dokonce sama přišla s tím názvem, a byl dobrý,“ vzpomíná Aleš Hrbek, kterak kavárna ve Veselské ulici ke svému jménu Café u tety Hany přišla.
Když pak Hrbkovi slavnostně otevřeli, Hana Hegerová byla u toho. „Tedy ne při prvotním spuštění provozu, to bych si ani nedovolil, jelikož jsme v tomto byznysu byli úplní amatéři, ale po zkušebním měsíci přijela na oficiální otevření i s kytaristou Zdeňkem Fišerem. Tehdy byla kavárna o něco menší, spíš to byl takový obýváček, dnes je zvětšená o pódium. Paní Hana zazpívala Čerešně, strávili jsme příjemné odpoledne,“ líčí Aleš Hrbek.
Se zpěvačkou konzultoval i podobu interiéru, kam umístili zvětšené portréty „tety Hany“ od jednoho brněnského fotografa. „Ty fotky ukazují atmosféru toho, co Hana Hegerová představovala,“ ukazuje Hrbek na černobílé portréty.
Multiplatinová deska visí na zdi
Ovšem zdi ve výklenku zdobí například i řada jejích dalších fotografií nebo ocenění za platinové a multiplatinové desky. „Dostali jsme je. Říkala, ať někde slouží, že je nepotřebuje mít doma v obýváku,“ dodává.
Café u tety Hany funguje jako hudebně-literární kavárna. V éře před covidem zde vystupovali i interpreti zvyklí na mnohem větší pódia.
Několikrát zde zazpívala, nebo se alespoň zastavila i Hana Hegerová. Milovala život a společnost mladších muzikantů v kapele kolem pianisty Petra Maláska si vyloženě užívala.
„V soukromí jsme jí říkali Pani. Když se někde přespávalo, vydržela s námi sedět do pozdních hodin, i když už měla svůj věk,“ vzpomíná Hrbek.
Hana Hegerová měla i svého dvorního zvukaře, osvětlovače a také garderobiérku, jež se starala o zpěvaččin kostým.
„Každý koncert, i ty malé, brala Paní naprosto profesionálně, zároveň s určitými obavami a stresem. Jako každý velký člověk o sobě pochybovala, proto příprava, aby se dostala do pohody, pro ni byla nesmírně důležitá. O to víc si svým způsobem užívala doznívání koncertu a vyprchávání adrenalinu ve společnosti svých přátel,“ líčí Aleš Hrbek.
Jedna z prvních, kdo vyšel na rockový festival
Byl i u toho, když se Hana Hegerová pustila na velká pódia a stala se patronkou festivalu ve Slavkově u Brna. „Dáma bytostně svázaná s intimním prostředím divadel byla jedním z prvních umělců, kteří vyšli z divadla na rockový festival. I když z toho měla určité obavy, smetla publikum stejně jako v divadle,“ vypráví promotér o síle zpěvaččiny osobnosti.
Strávili spolu mnoho nezapomenutelných večerů plných příhod a dobrého jídla. „Snědli jsme spolu hejno kachen,“ glosuje Aleš Hrbek. Měla ráda i borovičku, jitrnice, tlačenku, slaniny a podobné dobroty.
A jakou má šestapadesátiletý promotér, který se jako dramaturg stará o program žďárského kina, nejoblíbenější píseň ze zpěvaččina repertoáru?
„Absolutně nejsilnější skladby udělala s Pavlem Koptou, to byla symbióza mezi textařem, hudbou a interpretem. Velmi úspěšná byla i spolupráce s Hapkou a Horáčkem, konkrétně píseň Potměšilý host je velmi silná skladba, která často zněla jako finálovka na koncertech. Osobně mám velmi rád nenápadnou skladbu Mája Westová a také Čerešně, které hodně zpropagoval Honza Hřebejk v Pelíšcích,“ svěřuje se Hrbek.
Její písně zní v kavárně hlavně dopoledne
Právě známý režisér označil zesnulou šansoniérku za zpěvačku nejpomaleji stárnoucích písní. „To je hodně trefné! Konkrétně v naší kavárně zní Hana Hegerová - nechci říct povinně - ale velmi často, řekl bych denně. Hlavně dopoledne, kdy je čas hudbu vnímat a je zde pár potměšilých hostů,“ říká Hrbek.
„Ty písně jsou absolutně současné, autentické, pro Hanu Hegerovou byla charakteristická nadčasovost a opravdovost.“
Zpěvačka původem z Bratislavy, rodným jménem Carmen Farkašová, ukončila svoji pěveckou kariéru v roce 2011. Odřekla kvůli tomu i připravovaný koncert ke svým osmdesátinám.
„Pani zhodnotila svoje síly a chtěla odejít důstojně. Nikdo tehdy neřekl ani popel, vrátili jsme peníze za vyprodané koncerty a respektovali jsme její přání,“ připomíná promotér.
Uměla publiku dodat sílu. Dnes by se to hodilo
Podle něj je velká škoda, že už nemohla zazpívat zrovna v této době, protože uměla publiku dodat sílu při každodenních malérech. „Z koncertu pak odcházeli usměvaví, vyklidnění lidé, nabití noblesou. Bylo to mimo veškeré kategorie, co jsem kdy zažil. Koncert fungoval svým způsobem jako terapie,“ popisuje Hrbek.
V zavřené kavárně si v úterý Hrbkovi dali skleničku na počest nevšední umělkyně. V současné době mají vzhledem k proticovidovým vládním opatřením otevřené pouze okénko, ale až to situace dovolí, určitě nějakou vzpomínkovou akci připraví.
„Když nemůžeme památku Hany Hegerové pořádně uctít teď, jsou její nedožité devadesátiny (narodila se 20. října 1931 - pozn. red.) lepší termín. Byla to dáma, která milovala život. Proto by to měla být veselá záležitost s jejími písněmi a dobrým jídlem a pitím,“ slibuje Aleš Hrbek.
