Ne, to už se fakt nedá! V Jihlavě se cestující MHD mění v rukojmí s tak železnou pravidelností, až to není hezké.
Nevěřili byste, co všechno je možné na jedné jediné lince... Jako by šlo o dění odehrávající se na opačné polokouli. Někde, kde se docela dobře obejdou bez jízdních řádů...
Známému kdysi ve venezuelském městě Ciudad Bolívar, ležícím na veliké řece Orinoko, na dotaz, kdy pojede dálkový autobus směrem ke stolovým horám, místní prostomyslně odpověděli: „Snad už dnes, nejpozději za pár dnů.“ A stejně bezelstné odpovědi dostávají cestovatelé stále, a nejen ve Venezuele.
V Jižní Americe, jihovýchodní Asii či v odlehlejších oblastech některých afrických států, kde lidé vnímají čas jinak než tady, je zcela normální, že kamsi přijede autobus, řidič vypne motor - a čeká. Hodinu, dvě, pět, šest hodin... V cestě pokračuje teprve, až jsou všechna sedadla - případně i místa na střeše - plná. Autobusů je tam málo, takže je nemyslitelné, aby jezdily mezi městy poloprázdné.
Na autobus se dá spolehnout. Nikdy nepřijede včas
Ale zpátky do Jihlavy, jež není odříznutým zapadlým sídlem (při vší úctě) v Peru, Indonésii nebo v Burkině Faso, ale krajským městem Vysočiny ve... vyspělém Česku. Podívejme se na její „unikátní“ městskou, nikoli meziměstskou, hromadnou dopravu, konkrétně na jednu její linku, s níž mám (a se mnou mnozí další) vskutku neblahé zkušenosti:
Od začátku školního roku 2015/16 pravidelně jednou týdně odpoledne (a to buď v pondělí, v úterý, ve středu, nebo ve čtvrtek) čekám na té či oné zastávce v Jihlavě na autobus „12“ do Malého Beranova, což je ves ležící kousek za městem.
A na ten autobus - z nějž volala ona desetiletá holka mámě - se dá spolehnout. NIKDY totiž nepřijede včas. Nikdy! Pokaždé má zpoždění. Ale jaké zpoždění! Téměř vždy je to sekera jak od gilotiny. Čtvrt hodiny žádná míra... Minulý týden to bylo dokonce 35 minut!
Nebylo divu: za volantem seděl cizí státní příslušník, kterého při jízdě zaučoval jiný cizí státní příslušník... Žádný spěch: rovně, brzda, plyn, blinkr, doleva...
Zpoždění se opakuje den co den po dlouhá léta
Lze namítnout: čtvrt- či půlhodina nikoho nezabije... Nebýt to na denním pořádku, prosím, stane se. Ale takhle?! Zeptejte se školáků, studentů i dospělých lidí vracejících se domů z práce, co o tom soudí.
To každodenní brutální zpoždění je něco tak ubohého, směšného a vrcholně trapného. A opakuje se to skutečně den co den po celá léta, aniž by s tím někdo něco dělal... Prostě, jedná se o mimořádný šlendrián!
Pravda, nikdo za něj vlastně nemůže. To notoricky se opakující zpoždění je výsledkem „objektivních příčin“: svou roli hraje dopravní špička, příliš mnoho aut na příliš úzkých silnicích, příliš mnoho lidí, kteří j(e)dou ve stejný čas z ranní směny v Boschi (Automotive Lighting, Jipocaru...) a... Co ještě? Už nic!
V každém případě se tento šlendrián tváří jako „spolehlivá“ služba, za kterou lidé platí, namísto toho, aby své Jihlavské karty omlátili o hlavy „odpovědných“ budižkničemů.
Kdyby přišla denně jedna stížnost, má jich dopravce za rok 200
Netuším, kolik stížností za rok může v průměru „evidovat“ akciová společnost Dopravní podnik města Jihlavy. Jisté však je, že kdyby po každé události, která by si stížnost zasloužila, na tuto „firmu“ zatelefonoval (či poslal e-mail) jediný rozhořčený člověk, pak jen u linky 12, přesněji u jediného jejího spoje, by se - a to bez legrace - jednalo nejméně o 200 stížností ročně!
To numero jsem nevystřelil od boku ani není výsledkem složitých výpočtů. Je to jednoduché. Rok má plus minus 250 pracovních dnů. A jak jsem již konstatoval, minimálně jeden odpolední autobus zmíněné linky 12 (ten můj, o němž vím) má každý pracovní den extrémní zpoždění.
Odečteme-li pak od čísla 250 letní i jarní prázdniny (tehdy je provoz ve městě trošku jiný, ne tak hustý), zbude nám oněch plus minus 200 pracovních dnů, kdy přijíždí nejméně jeden jediný autobus tak neomluvitelně pozdě, že by si na to cestující prostě měli (dennodenně) stěžovat! - Ale oni si nestěžují... Tedy zřejmě si nestěžují. Neboť kdyby si stěžovali, tak by se tím někdo musel zabývat... Nebo ne?!
Jízdní řád nepřepsali ani po otevření Brněnského mostu
Začátkem listopadu se v Jihlavě po sedmi měsících otevřel Brněnský most, pro rukojmí (z) autobusu linky 12 se však nic nezměnilo...
A nikdo se ani neobtěžoval „kosmeticky“ přepsat jízdní řád... Vždyť z náměstí to přece, (ne)milý dopravní podniku, jede ne ve 14.32, ale nejdříve ve 14.46...
P. S.: Před komunálními volbami mi ambiciózní politik Vít Zeman v rozhovoru řekl: „Člověk, který v Jihlavě žije, dnes a denně naráží na potíže, které by vůbec nemusely být. Mám na mysli maličkosti, kdy si říkáte, proč o tom či onom někdo nepřemýšlí víc do hloubky? Proč neřešíme věci tak, aby se měl v té každodennosti člověk o trochu líp?“
Nedávno se stal Zeman náměstkem primátorky. Těšme se na to, že se na magistrátu bude konečně i o... maličkostech „přemýšlet víc do hloubky“...
