Mongolského řidiče jsem radši učil česky, prozradil geolog Černý

  17:44aktualizováno  17:44
Dva roky života strávil geolog Michal Černý pracovně v Kyrgyzstánu. Po čtyřiadvaceti pracovních pobytech tam jel popětadvacáté. Tentokrát už ale brněnský rodák, který žije v Jihlavě, vyrazil vyloženě soukromě.

Michal Černý na fotografii z roku 2012 z kyrgyzstánské části pohoří Ťan-šan nad výzkumnou a meteorologickou stanicí Adygine, ležící ve výšce 3 600 metrů nad mořem. | foto: archiv Michala Černého

„Jaká je má vysněná země? Kyrgyzstán mám hodně rád. Jen mi tam chybí moře, dřív jsem se hodně potápěl. Kamarád žije patnáct let na Borneu, je v naprosté pohodě. Že by tam? Určitě se cítím hodně dobře v Malajsii, v Indonésii… Ale možná bude tou vysněnou nějaká země, kde jsem ještě vůbec nebyl,“ směje se Černý, jenž projel padesát zemí světa a s cestováním neplánuje končit.

Fotogalerie

Navážu na aktuální tuzemské volby, kterými hýbalo téma imigrace. Zkreslují média realitu života v muslimských zemích?
V médiích se šíří paranoia z muslimské záplavy. Netvrdím, že bychom to měli zlehčovat, ale nelze tvrdit, že muslim rovná se terorista. Ohledně bezpečí v zemích, kde vládnou různá náboženství, nevidím zásadní rozdíl, a že jsem jich procestoval dost. V žádné z jihoasijských zemí se pravděpodobně nestanete obětí terorismu. Jsou třenice na hranicích Malajsie a Thajska, byly atentáty na Bali, ale ta pravděpodobnost je i tak mizivá. Pokud jde o krádeže nebo loupežné vraždy, v Malajsii nebo Indonésii takřka neexistuje. Výjimkou jsou velká města. V buddhistickém Thajsku se to děje v jisté míře v turistických střediscích. Naopak křesťanské Filipíny, zvláště metropole Manila, jsou známé tím, že jsou tam běžná přepadení, podobně jako v Latinské Americe.

Taky už jste nějakou práci kvůli bezpečnosti odmítl?
Nedávno jsem dostal nabídku na práci v Nigérii. Když jsem se podíval na rizika, tak jsem to odmítl, tam jsou největším rizikem únosy. Únos je podle mě to nejhorší, co se může stát. Jsou to paradoxy: v Malajsii jsem loni potkal mladé ženy v hidžábu. Fotografoval jsem si je a ony, místo toho, aby protestovaly, mě obklopily, žertovaly, nechaly se fotit a ptaly se, zda jsem se přijel oženit, nebo jestli jsem turista. Nezáleží tedy na tom, jaké náboženství kde vládne. Není úplně v pohodě Irák, ale nebál bych se Pákistánu.

Dá se říct, že více chudoby rovná se více kriminality?
Vliv to mít může. V Kostarice a Panamě, což jsou nejbohatší země Střední Ameriky, je relativně nízká kriminalita téměř na úrovni Evropy. Naopak Guatemala a Honduras mají na světě jedny z největších poměrů násilných úmrtí k počtu obyvatel. Já jsem se ale v Guatemale cítil v naprosté pohodě.

Procestoval jste více než padesát zemí, kde všude jste byl?
Nejvíce znám Asii. Tam jsem projel sedmnáct zemí, od západu po Mongolsko, dolů až na jih. Z Indie znám jenom jih, chci se podívat do vesnic v Nepálu. Otevřela se Kolumbie, země, která byla velice riziková. Kdo tam vycestoval, tak ho tam neustále někde někdo zatýkal – od vládního vojska po drogové dealery. Nyní je to země dost bezpečná a zajímavá.

Michal Černý

Geolog a publicista se narodil v roce 1958 v Brně, od roku 1961 žije v Jihlavě. Má dvě dcery. Profesně se zabývá například vzorkováním ekologických zátěží a kontaminací, průzkumy pro stavaře či těžaře, sledováním ledovcových jezer nebo hledáním vodních zdrojů. Téměř devět let života strávil v zahraničí. Jeho koníčkem je fotografie a zoologie. Vyznává heslo „Lepší je opotřebovat se, než zrezivět.“

Jaká pro vás byla největší jazyková bariéra?
V Mongolsku. Nechápu, jak se někdo může naučit mongolsky, je to jazyk naprosto zvukově odlišný od jiných. Měl jsem tam řidiče, o kterém jsem asi měsíc nevěděl, jak se jmenuje. Když jsem se ho ptal, jak se jmenuje, vždycky vydal jakýsi chrchlavý zvuk, který jsem nedokázal napodobit. Nakonec jsem se rozhodl, že ho radši naučím pár slov česky, jinak bychom se nedomluvili. Ale byl to naprosto báječný chlap. Později jsem se dozvěděl, že se jmenoval Batmunkh.

V polovině listopadu jedete do Konga, co vás tam čeká?
Bude se tam dělat průzkum na těžbu zlata. Mám z toho trochu smíšené pocity, má francouzština asi nebude stačit, je tam období dešťů a západní Afrika je pro mě neznámá oblast. Ale vzal jsem to, jedu.

Co vás přivedlo ke geologii?
Komunisti, aniž jsem chtěl. Já se hlásil na biologii, ale tam jsme zjistili, že s kádrovým profilem mých rodičů nemám šanci. Tak jsem šel na geologii, ke které jsem měl vztah už jako kluk. Sbíral jsem kameny a zkameněliny. Už po dvou a půl letech po škole mě takříkajíc vykopli na Kubu – to jsem se velice rád nechal. To bylo v roce 1986. Strávil jsem tam tři roky. Domů jsem jezdil jen na měsíční dovolenou, mezitím jsem se oženil. Nebylo to tam až tak zpolitizované, i když ten pobyt musel zaštiťovat někdo pro komunisty politicky přijatelný. Ovšem přímo u geologů šlo hlavně o odbornost. Po roce 1989 se mi pak otevřela další možnost prestižní práce v Íránu a Mongolsku. V Mongolsku to byla krásná práce jako ve starých průkopnických časech. Sice jsme už používali GPSky a satelitní telefony, ale žili jsme vždy několik měsíců daleko od civilizace v poušti Gobi, ve stanech a jurtách, jezdili po poušti, mapovali a vzorkovali.

Vozíte s sebou nějaký talisman, který vás všude provází?
Vozil jsem starý pomačkaný klobouk. Mé dcery mi ho kdysi dovezly ze Španělska, kde byly s mými rodiči jako malé. Asi dvanáct let jsem ten klobouk s sebou tahal, projel se mnou přes dvacet zemí, několikrát jsem ho ztratil a vždy se mi vrátil. Jeden kapitán z jachty mi ho posílal z Portugalska, kde jsem ho zapomněl před jeho odjezdem přes Atlantik. Naposledy jsem ho ztratil v Etiopii, kde mi vypadl z auta. Skoro jsem se bál, že nastane nějaké neštěstí, jak jsem ho ztratil.

Co se stalo?
Klobouček mi za týden jakási dáma v té vesničce přinesla, byl okousaný, asi od krávy. (smích) Už je dost rozpadlý, tak už ho nevozím, mám ho pověšený doma. V roce 2013 jsem v Kyrgyzstánu pořádal konferenci o přírodních rizicích, přijelo tam 140 lidí z 22 zemí. Všichni mě znali podle fotky s kloboučkem, a já ho tam neměl. Tak se mě Pákistánci ptali, kde mám klobouk. Když jsme přijeli na exkurzi a já zase klobouk měl, propukli v jásot, že mě konečně vidí, jak si představovali.

Kde jste cítil, že vstřebání místních pravidel je pro vás nejsložitější?
V Íránu, kde jsem byl třikrát v letech 1994 až 1996. Strávil jsem tam celkem asi deset měsíců v době, kdy se tam prakticky nejezdilo. Napsal jsem o tom i knihu Írán – země, kam se nejezdí. Chovali se tam k nám velice dobře. Dělali jsme geochemické mapování. Občas jsme se nechtěně ocitli v dráze drogových pašeráků z Pákistánu na Západ. Po kolezích i stříleli, svištěly jim střely nad hlavou. Dávali nám najevo: tudy ne. Ale to nemělo nic společného s náboženstvím. Tam je nepřijatelné třeba na veřejnosti podat ženě ruku. Když v Íránu vylezete na ulici v trenýrkách, tak vás v lepším případě zatknou, nebo rovnou zbijí či zbičují. To jsou pravidla, která se musí dodržovat. Dodnes tam přetrvává i zoroastriánství, původní perské náboženství vyznavačů ohně.

Jaké je obecně riziko v muslimských zemích z vaší zkušenosti?
Při dodržování určitých pravidel je tam riziko minimální. Rozdíly jsou tam taky mezi venkovem a městem. V Tádžikistánu, což není až tak tvrdě muslimská země, mi tam ve městě jeden tamní kolega řekl: Je pátek, musím se jít pomodlit do mešity, potom pochlastáme. Když jsem tam ale pak vyjel do vesnice v horách, musel jsem si místo kraťasů obléct kalhoty, protože by se na to místní lidé dívali dost divně. Když se jejich pravidla dodržují, tak jsou ty země naopak bezpečnější než křesťanské.

Jedenáct let jste jezdil do Kyrgyzstánu, čemu jste se tam věnoval?
Tam jsem dělal výzkum ledovcových jezer, u kterých hrozí protržení. Pro klienty jsme tam dělali ekologický průzkum pro budoucí těžbu surovin. Jeden z atraktivních výsledků bylo postavení výzkumné stanice pod ledovcem ve výšce 3 600 metrů, která má monitorovat vývoj klimatu, ledovců a jezer, aby se to dalo aplikovat i jinam. V Kyrgyzstánu se dá chodit po panenských horách a týden nepotkakt člověka.

Nejčtenější

Podnikatel z Brodu zabil svoji ženu, pak ji nahlásil jako pohřešovanou

V místě nálezu utonulé poblíž rybníka nedaleko Habrů v pátek 2. srpna dopoledne...

Obviněným z vraždy osmačtyřicetileté ženy z Havlíčkova Brodu, jejíž zmizení na konci července nahlásil manžel, je podle...

Zavražděná z Havlíčkova Brodu pachatele dobře znala, obviněný je ve vazbě

V místě nálezu utonulé poblíž rybníka nedaleko Habrů v pátek 2. srpna dopoledne...

Vysočinským kriminalistům se podařilo dopadnout muže, který na konci července zavraždil osmačtyřicetiletou ženu z...

Chomutov začal první ligu vítězně, uspěly i Budějovice. Vsetín doma padl

Václav Čejka (vlevo) z Třebíče atakuje Jana Veselého z Českých Budějovic.

Chomutovští hokejisté po konci v extralize vstoupili do první ligy výhrou nad nováčkem Sokolovem 4:1. Další neúspěšný...

V Jihlavě vzniklo obří datové centrum, skladují v něm 10 petabajtů

Specialista Pavel Pokorný vytahuje šuplík jedné ze skříní ve speciální...

Nenápadná místnost v suterénu jedné z budov v areálu krajského úřadu na Žižkově ulici v Jihlavě skrývá technologický...

První liga: Budějovice vyhrály i potřetí, zatím neztratila ani Poruba

Českobudějovický útočník Radek Prokeš (vlevo) se snaží uniknout Lukášovi...

Hokejisté Českých Budějovic a Poruby potupili ve třetím kole první ligy soupeře devíti góly a vládnou tabulce se...

Další z rubriky

Odmala chodila do garáže, teď pořádá motoristickou show v léčebně

Veronika Vošická Buráňová, osmadvacetiletá krajská koordinátorka BESIP, pořádá...

Dívky a mladé slečny obvykle sní o tom stát se herečkou, modelkou nebo zpěvačkou. Osmadvacetiletá Veronika Vošická...

Kůrovec omezuje i houbaře, ve zbylých lesích se pletou strojům při těžbě

Zbytky lesů na Vysočině jsou plné těžké techniky, která se snaží likvidovat...

Lesů je letos na Vysočině zase o velký kus méně, ale houby rostou. Houbařské sezona se opět potkává s likvidováním...

Podnikatel z Brodu zabil svoji ženu, pak ji nahlásil jako pohřešovanou

V místě nálezu utonulé poblíž rybníka nedaleko Habrů v pátek 2. srpna dopoledne...

Obviněným z vraždy osmačtyřicetileté ženy z Havlíčkova Brodu, jejíž zmizení na konci července nahlásil manžel, je podle...

Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?
Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?

Někteří je vnímají jako výstřelek pro alternativně založené maminky. Fyzioterapeuti zase prohlašují, že nic lepšího pro nohy neexistuje. My jsme se je rozhodli otestovat na dvou kolegyních z kanceláře a zjistit, kde je pravda.

Najdete na iDNES.cz