Partnery mu byli vedle Vlada Müllera Emília Vášáryová, která to už v Telči dobře znala díky snímku Až přijde kocour.
Hereckou profesi už Štefan Kvietik před lety opustil. Letos oslavil pětaosmdesáté narozeniny třeba cestami k moři do Chorvatska či po krásách rodného Slovenska. Kteří kolegové byli důležití v jeho začátcích?
Co dnes prožívá, když prochází kolem budovy Slovenského národního divadla, kde byl desítky let předním členem činohry a vytvořil velký počet rolí? A jak komentuje fakt, že se i jeho vnuk nyní věnuje herectví? Štefan Kvietik vzpomíná i na složité natáčení filmu Oáza, kdy si v daleké poušti zahrál s Rudolfem Hrušínským či Radoslavem Brzobohatým.
Stále stojí v obci Dolné Plachtince váš rodný domek?
Stojí. Dlouho byl prázdný s pustým dvorem. Teď ožil, má nového majitele.
Vracíte se tam ještě někdy?
Ano. Když přijedu, jdu na hřbitov, pokloním se, poděkuji, zapálím svíčky.
Ta vesnice v okrese Veľký Krtíš není daleko od hranic s Maďarskem. Umíte vy maďarsky?
Dolné Plachtince jsou čistě slovenská obec. Něco z maďarštiny jsem pochytil, až když jsem odešel studovat na gymnázium do Lučence. Moje paní domácí totiž neuměly slovensky ani slovo.
Využil jste pak někdy tyhle základy při práci?
To ne. Když jsem natáčel v Budapešti, komunikoval jsem pomocí tlumočnice.
Dnes jako chlapec původem z venkova žijete jako dospělý v Bratislavě. Je vám už po těch letech bližší město než vesnice?
Dříve jsem žertoval, že by Slovenské národní divadlo mohlo stát, když už ne přímo v obci Plachtince, tak aspoň blízko ní. No škoda.
Kteří lidé z oboru pro vás byli důležití, když jste začínal v Bratislavě?
Ten seznam je bohatý. Už na Vysoké škole múzických umění jsem měl velké štěstí jako posluchač oboru herectví. Bylo mi darem, že tam tehdy na fakultě působily takové osobnosti, jako byli pánové Borodáč, Záborský či Zachar. A v Armádním divadle v Martině, do něhož jsem nastoupil po absolvovaní VŠMÚ, jsem získal důvěru zejména u režiséra Dezidera Jandy. Ten mi jako mladému začínajícímu herci nabídl hodně příležitostí. Angažmá do Slovenského národního divadla jsem následně získal v jeho hvězdném období. Přiznávám, nebylo to pro mě jednoduché a lehké, ale především zavazující. Na prknech bratislavského národního divadla jsem se dostal pod taktovku takových režisérů, jako byli profesor Budský, Rakovský, Lichard či Haspra. Partnerkami na jevišti mi byly dámy Mária Prechovská a Mária Kráľovičová, vedle nich páni kolegové Pántik, Valach, Chudík i Filčík. Ti všichni mi pomáhali plnit moje herecké sny.
A před kamerou?
Ve filmu to byl především režisér Martin Hollý, podobně jako i jeho kolegové Andrej Lettrich, Paľo Bielik, Vladimír Bahna a Juraj Jakubisko.
Ve Slovenském národním divadle jste prožil mnoho let. V jakém období jste se tam cítil nejlépe?
To u herce určují především chvíle, kdy dostává příležitosti, je v pozornosti dramaturgie a režisérů. Mne tyto okolnosti zaplať pánbůh provázely roky.
Herectví se už delší čas nevěnujete. Jaký byl ten den, kdy jste tam stál na jevišti po představení naposledy?
Byl to nejprve den jako každý jiný. Jen po představení jsem se cítil nezvykle, zvláštně. Až v té chvíli jsem si začal uvědomovat, že to byly moje poslední kroky na prknech, která prý znamenají svět.
Co vás dnes s odstupem let napadá, když jdete kolem té budovy?
Že jsem v tom chrámu prožil nejkrásnější roky svého hereckého života. A v duchu opakuji upřímnou a hlubokou vděčnost Bohu za tento velký dar.
Štefan KvietikJeden z nejoblíbenějších herců československé éry se narodil 10. května 1934. Po studiích na VŠMÚ se stal v roce 1959 členem Armádního divadla v Martině. Nedlouho poté přestoupil do Slovenského národního divadla, jehož členem byl přes třicet let do roku 1996. Už v první půli 60. let ho proslavil snímek Boxer a smrt, velkou přízeň diváků si získal v televizní inscenaci Sám voják v poli či ve snímku Majster kat, který vznikl v Telči na Vysočině. Působil i v politice: po roce 1989 byl dvě volební období nezávislým poslancem za Slovenskou národní stranu. V roce 2004 dostal státní vyznamenání Řád Ľudovíta Štúra II. třídy. V nedávné anketě Největší Slovák obsadil 28. místo. Poslední roky už se herectví nevěnuje, žije v Bratislavě. |
V Česku jste natočil mimo jiné velmi povedenou Romanci pro křídlovku. Jaká to tehdy byla spolupráce s filmovým režisérem Otakarem Vávrou a začínající Zuzanou Cigánovou, vaší krajankou z Bratislavy?
Samozřejmě jsem kolegyni držel palce. Pokud jde o pana režiséra Vávru, měl jsem před ním respekt. Snažil jsem se, aby byl se mnou spokojený.
A byl jste vy spokojen s výsledkem této spolupráce?
Ono je to tak, že spokojenost či nespokojenost herce neurčuje konečný výsledek daného projektu.
Vy jste stále u mnoha zdejších diváků v oblibě díky filmovým reprízám. Která vaše práce měla v Česku největší odezvu? Právě ta Romance pro křídlovku, nebo Tisícročná včela?
Na tuto otázku by mohli odpovědět jedině čeští diváci. Pokud je ale vaše konstatování v otázce pravdou, může mě jen těšit.
V Česku jste byl jistě mnohokrát, kde se vám líbilo nejvíc?
Můj pobyt v Česku byl vždy podmíněný tím, kde jsem natáčel ten či onen film. Ovšem vždy jsem se soukromě těšil krásou Českého ráje, kde má navíc moje rodina vzácné dlouholeté přátele Janu a Milana Kohlovy.
A kde to máte rád doma na Slovensku? Jsou to Vysoké Tatry, kde jste před padesáti lety točil film Medená veža, nebo kam byste českého turistu pozval?
Slovensko je země, která má bohaté, utěšené a rozmanité přírodní krásy. Můžete se z jistých důvodů a příčin do některých z nich zamilovat. Ani já nejsem výjimka. Zkuste navštívit Čebovskou vrchovinu, Martinské hole, Poloniny či Štiavnické vrchy.
Děkuji, český turista tipy ocení. Vy ale máte za sebou i extrémní zážitky z pobytu pod širým nebem. Začátkem sedmdesátých let jste několik měsíců točil v poušti Karakum s českými kolegy film Oáza. Prý jste tam zažili otřesné podmínky ve velkých vedrech s nedostatkem vody, jak jste to zvládli?
Okolnosti natáčení Oázy byly nejen pro mě, ale myslím si pro všechny ostatní zúčastněné těžké manévry. To se ani nedá popsat takhle stručně, co jsme tam prožili a s čím jsme se setkali. Není to pro mě ani důležité. Pro mě je podstatné, že jsem tam měl možnost spolupracovat s velikány českého herectví, jako byli Rudolf Hrušínský, Radek Brzobohatý, Josef Bláha, Josef Vinklář, Jiří Krampol nebo Ladislav Potměšil. Nezapomenu ani na režiséra tohoto filmu Zbyňka Brynycha a pro mě výjimečného kameramana Josefa Vaniše. Tam tenkrát opravdu mohli přežít jen tvrdí chlapi.
Co jste pak říkal výsledné podobě filmu Oáza?
Do výsledku se z různých příčin zasahovalo. Byly vystřiženy finální sekvence filmu, což určitě neprospělo k jeho celkovému záměru a poslání. Škoda. Podobné zasahování do umělecké tvorby ale bylo tehdy v sedmdesátých letech časté.
Váš vnuk Matúš Kvietik si zvolil stejnou profesi jako vy. Potěšilo vás to?
Především mě to překvapilo. Uvědomuji si, na čem všem závisí a co obnáší herecký život. První potěšení přišlo, když jsem viděl jeho absolventské představení na Vysoké škole múzických umění.
Ve kterém divadle vnuk hraje?
V současnosti je na volné noze a účinkuje v takzvaných alternativních divadlech.
Chodíte na jeho představení, zajímá ho dědův názor?
Ano, chodívám na každou jeho premiéru. Nechávám ale pouze na něm, co si z našich rozhovorů po představeních vezme a zachová.
Ještě některé z vašich dalších dětí či vnuků působí v umělecké oblasti?
Pouze syn Martin dokončil filmovou režii, ale věnuje se podnikání. Dcery Ľubica a Ivica působí mimo uměleckou sféru.
Po roce 1989 jste byl třeba jako Rudolf Hrušínský v Praze nějaký čas v politice. Tehdy jste byl bezpartijním poslancem za Slovenskou národní stranu, nemýlímli se.
Ano, oslovil mě volební program této strany a dvě volební období jsem byl za tuto stranu nezávislým poslancem.
Jak na tu dobu s odstupem mnoha let vzpomínáte?
Zažil jsem kruté poznání, co může politika přinést do mezilidských vztahů. Pocítil jsem to na vlastní kůži. Tato zkušenost mě navždy zbavila jakýchkoliv iluzí. Dnes už politiku sleduji jen informativně. A jak vidno, nic se nezměnilo.
Po konci herecké kariéry jste jistě dostával i dál nabídky od režisérů. Byly i z Česka?
Ano, dostával, ale ne často. A z Česka vůbec ne.
Nedávno jste se znovu potkali na besedě s režisérem Jurajem Jakubiskem. Zavzpomínali jste na Tisícročnou včelu. Točil jste s ním i ceněný film Sedím na konári a je mi dobre. V čem je tento režisér jiný než ostatní?
Spolupráce s panem režisérem Jakubiskem byla, jak já říkávám, jeden z mých schůdků štěstí. Během celého natáčení byla pečetěná především vzájemnou důvěrou. Rád mám při procesu tvorby jistou svobodu a Juraj Jakubisko mi ji v plné míře poskytl. Co jsem obtížněji snášel, bývalo jeho zakouření scény. On jako režisér a výtvarník to ale ve svých očích viděl jako důležité pro vyznění obrazu.
Je pravda, že jste chtěl kdysi studovat medicínu?
Myslím, že každý má v mládí jisté sny a představy. Jejich naplnění v mnohých případech nezávisí jen na nás. To byl i můj případ.
Kdy vám v životě lékaři zatím nejvíc pomohli?
V jednom případe to byla velká pomoc, která mi vlastně zachránila život. Proto teď vzkazuji: Nekonečné díky, páni doktoři.
Před deseti lety vyšla vaše životopisná knížka Život bez opony, která ale není k dostání v Česku. A na Slovensku už je vyprodaná. Jaké jste měl reakce od čtenářů?
Nevím, jestli je příčina někde v nakladatelství nebo v zájmu čtenářů, že se knížka těžko shání. Já si uvědomuji, že život se vlastně nedá popsat, dá se jen prožít. To jsem v závěru knížky vzkázal. Chtěl jsem v ní především připomenout a vyslovit díky a úctu těm, kteří byli součástí mého života. To hlavně.
Jak jste strávil letošní rok?
Byli jsme s manželkou v létě na pár dní v Chorvatsku na Jadranu. Podívali jsme se i na filmový festival do Košic. Podnikli jsme též cestu do Vysokých Tater, abychom se na symbolickém hřbitově poklonili památce členů Horské služby, kteří před čtyřiceti lety zahynuli při pádu helikoptéry v Mlynické dolině. Odtud jsme si jeli obnovit krásné chvíle, které jsme před lety zažili v části naší domoviny zvané Martinské hole. A nedávno jsem prožil pěkný čas v Štiavnických vrších. Byl jsem si tam poslechnout podzimní koncert králů našich hor – jelenů.
Opravdu nezahálíte v penzi.
Víte, já totiž doufám a těším se na všechny dny, kdy ještě budu moci být svědkem východů a západů slunce.
