O nedělních večerech se opět pravidelně objevuje na obrazovce. Seriálu Četnické humoresky věnoval herec František Švihlík velkou část života na obou stranách kamery. A těší ho, že četníci mají i při repríze podobnou sledovanost jako nový seriál Kapitán Exner.
V rozhovoru, který poskytl MF DNES, mluví i o tom, proč nesleduje nové detektivky nebo proč si myslí, že Češi ztratili hrdost.
František Švihlík
|
Jaké jste měl dětství?
Někdo na dětství vzpomíná nerad, někdo hodně rád. Já ho měl hezké i tvrdší. Maminka bývala divadelní ochotnice. Zahrál jsem si s ní už jako dítě. Umřela, když mi bylo třináct. Následně jsem byl u nevlastního otce. Pak jsem šel k tetě a babičce.
Jste vyučený elektromechanik. Opravdu jste to někdy dělal?
Vlastně ne. Zkoušky jsem sice udělal, ale hned potom jsem odešel a začal s divadlem v poloprofesionálním souboru Máj. Tam jsem se potkal s kamarádem hercem Petrem Olivou. Pak jsem byl kulisák, osvětlovač a elév v Teplicích. Odsud jsem zamířil do Ypsilonky v Liberci, později ještě do Šumperka.
Kolik divadel jste prošel?
Já to nikdy nepočítal. Odhaduji asi tak dvanáct.
Proč jste to tak střídal?
Zpočátku jsem hledal dobré angažmá. Později jsem vždycky šel za dobrou prací, za dobrým režisérem. Divadlo se dá dělat jen s dobrou partou. S lidmi, kterým věříte. Už za komunistů jsem neměl rád nařizování. Vždycky jsem byl trochu rebel, který se stavěl proti. Nic se mi nemohlo stát, protože jsem neměl rodinu, žil jsem sám. Nemohli na mě.
Čím to, že jste takovým „osamělým vlkem“?
Mám spoustu kolegů, kteří dokážou skloubit práci s rodinou. Já moc ne, přestože jsem žil osmnáct let ve vztahu s režisérkou. Vždycky jsem šel za dobrým divadlem. Nechtěl jsem být nějaký čičmunda v páté řadě, zajímala mě první řada. Neměl jsem čas založit rodinu, šel jsem z divadla do divadla. Upřímně říkám, že jsem chtěl jít pracovně nahoru a být hvězda. To se mi možná napůl podařilo a napůl ne. Když po letech člověk zjistí, že je to pomíjivé a jsou důležitější věci, tak už je pozdě.
Co jste zažil v jihlavském divadle?
To byla krásná léta. Dostával jsem spoustu hlavních rolí. A žil jsem tam s kolegyní herečkou, která měla dceru. Ta teď za mnou jezdí do Jitkova s jejími dětmi. Takže trochu toho rodinného života taky mám. Ale hlavně mám tady toho tvorečka (pohladí fenku, která leží schoulená vedle jeho křesla). Ráno mě budí, skočí za mnou do postele. Je to český fousek, říkám jí Barča. Už když jsem byl dítě, tak jsme měli doma psa - vlčáka. Prý mě naučil chodit. Zvedl mě ze země a já se ho pak držel za chlupy.
Stále ještě hrajete v pardubickém divadle?
Třetí rok tam hostuju. Někdy také děláme večery se Zdeňkem Junákem a mluvíme o Četnických humoreskách, o divadle, o životě. Všechno jsem teď musel omezit. Jsem nemocný, našli mi rakovinu. Mám za sebou ozařování a teď procházím bioléčbou. Takže zatím nemůžu nic moc dělat. Mám oslabenou imunitu a nemůžu moc mezi lidi.
Tak držím pěsti. Vzpomeňte, kdy jste byl jako herec poprvé před kamerou?
To jsem byl ještě v Horáckém divadle. Točila se v Telči pohádka Jak se budí princezny a na menší role vzali herce z Jihlavy. Hrál jsem tam královo páže. Strávil jsem tam tři filmovací dny, točilo se několik záběrů. Říkal jsem si: to je něco, budu na plátně. Pak jsem vzal do kina svoji přítelkyni, když to promítali. A vůbec jsem se tam nenašel! (směje se) Byla tam jen moje ruka, jak podává králi pohár.
Stejně vzpomínají Taťána Schottnerová a Zdeněk Dryšl z Horáckého divadla. Též tam „hráli“.
Později, když jsem dělal pomocného režiséra a casting v Četnických humoreskách, tak tam dostali pěkné role.
Vzpomněl jste si na ně?
Samozřejmě. I na kolegy z dalších divadel, třeba z Pardubic.
Já vás poprvé zaregistroval před třiceti lety ve filmu Bony a klid, kde jste hrál šéfa veksláků. Režisér Olmer vyprávěl, jak měl film kladnou odezvu u skutečných veksláků. Zažil jste to také?
Od veksláků ne. Faktem je, že přestože jsem měl předtím větší role, tak po tomto filmu mě často lidi zdravili jménem té postavy. A strašně se jim líbil závěr, kdy tam odcházím s prokurátorem v přátelském rozhovoru. Tento záběr v původním scénáři nebyl. Vítek Olmer mi po dotočení řekl, že zkusíme ještě jeden konec s tím, že nám to nemusejí schválit. A ono to prošlo. Možná i tím byla ta figura výrazná.
Z poslední doby jste spojen hlavně s Četnickými humoreskami. Teď se točí stále nějaké kriminální seriály, jak je hodnotíte?
Asi budu kacířský, ale já se na ně nedívám. Někdy se i začnu dívat, ale když vidím tu úroveň, tak s tím přestanu. Ani na české filmy nemám chuť se dívat. Jsou ale výjimky, viděl jsem třeba Hlídače č. 47 s Karlem Rodenem. Toho mám rád, potkali jsme se v Městských divadlech pražských. Pravidelným divákem ale nejsem.
Co tedy raději děláte?
Čtu si. A rád bych napsal ještě druhou knížku. Už na ní pracuju. Teď jsem si taky koupil foťák, tak jsem se dal na fotografování. Když jsem hrál toho četnického fotografa Čendu, tak se mě všichni ptají, jestli umím fotit. Říkám jim, že jsem to v životě nedělal (směje se). Až teď na stará kolena jsem začal. Fotím kytičky.
Co čtete?
Všechno, co mi přijde pod ruku. Knihy už ale skoro nekupuju, místo nich mám čtečku. Tam si stahuju z internetu všechny možné knihy o kterých slyším, že jsou zajímavé. Mám rád dobrou detektivku, stejně jako klasický román.
Ve kterém momentě jste přestal být jen herec a stal se i pomocným televizním režisérem?
Když jsme se potkali s režisérem Toníčkem Moskalykem. On dělal seriál Dobrodružství kriminalistiky a já u něj hrál ve dvou dílech. Jednou se mě zeptal, jestli bych mu nechtěl zařídit casting na posledních deset dílů, když jsem prošel tolik divadel a znám spoustu herců. Souhlasil jsem a založil kvůli tomu agenturu. Tehdy to byla velká koprodukce se západoněmeckou televizí ještě za minulého režimu.
Rozděloval jste i peníze hercům?
Ano, vyplácel jsem je. Úsměvné bylo, že mi na všechny herce dali vždy celou částku. Jednou jsem si jel do Prahy pro 400 tisíc. To byly v osmdesátých letech nějaké peníze! Předávali mi je ve vinárně (směje se). Tak jsem vzal s sebou pro jistotu i kamaráda myslivce od nás ze vsi. Vzal i pušku. Byl můj bodyguard.
A nebavila vás práce za kamerou nakonec víc než hraní?
Abych byl upřímný, tak chvílemi jo. Na druhou stranu to ale chtělo svoje. Byla to práce od rána do rána. Když ostatní herci odjeli, tak já připravoval vše potřebné pro další natáčecí den. Někdy se Toníček rozčílil s nějakým hercem a řekl mi: Když sis ho vybral, tak si to teď s ním udělej sám! Odešel z placu a já musel ten kousek dorežírovat. On si obsadil do seriálu hlavní představitele a ostatní nechal na mně, ať si do vedlejších rolí a komparzu vyberu, koho chci. V tom mi důvěřoval. Byl ke mně upřímný a já věděl, které herce má rád a které moc ne. Vybíral jsem mezi bývalými kolegyněmi a kolegy. Člověk nemá zapomínat na přátele a kamarády.
To jste měl asi práce nad hlavu, když jste v humoreskách hrál, vybíral herce a ještě dělal pomocného režiséra.
Kvůli tomu jsem i odešel z Městských divadel pražských. Původně jsem se tam měl vrátit, ale jak přibývaly díky úspěchu u diváků další díly seriálu, tak už jsem se zpátky nevrátil.
Bylo hned jasné, že hlavní dvojici četníků budou hrát Tomáš Töpfer a Ivan Trojan?
Ono to celé vzniklo tak, že ještě v Dobrodružství kriminalistiky hráli v jednom díle Karel Heřmánek a Ondřej Vetchý dvojici četníků. Ten díl byl velmi úspěšný, a tak vznikl nápad udělat seriál o četnících z první republiky. Původně se počítalo s tím, že to bude hrát tato dvojice. Pak ale Karel Heřmánek založil divadlo a měl spoustu jiných povinností. Neměl by čas každý den dojíždět do Brna. Tím pádem to nedělal ani Ondřej Vetchý. To mě mrzelo, protože ho mám rád. On už jako malý kluk na mě chodil v Jihlavě do divadla.
Co si myslíte o seriálu Četníci z Luhačovic, který se snažil pokračovat v úspěšnosti Četnických humoresek? Na tom už jste vy nepracoval...
Abych upřímně řekl, tak jsem se podíval na celý první díl. A to bylo všechno. Ono je to vždy hlavně o scénáři a ten nebyl v tomto případě dobrý.
Četnické humoresky teď mají v několikáté repríze podobnou sledovanost jako nový seriál Kapitán Exner, který běží ve stejném čase. To vás asi těší...
Jistě. Mně i lidi říkají, že se na to dívají třeba už popáté. A sledují to s nimi už i jejich děti.
Vy jste částečně pracoval i na seriálu Černí baroni. Proč si myslíte, že se nepovedl? Přitom tam byla úspěšná předloha, skvělý režisér a spousta výborných herců...
Já to nedělal celé. Tam bylo chybou, že to dělal režisér Juraj Herz, jehož si jinak obrovsky vážím. On má ale úplně jiný humor, než jsou Černí baroni. To je jiná parketa.
Teď je Česko týden po volbách. Co vy a politika?
Zajímá mě. Mám teorii, že s Masarykem a Werichem odešla z tohoto národa veškerá moudrost. My nemáme moudré politiky, ale máme chytré politiky. Mezi chytrostí a moudrostí je rozdíl, jak jistě víte. To, jak volby dopadly, je odraz toho, jak tento národ žije a co si zaslouží. My jsme národ, který nemá v posledních letech žádnou hrdost. Ani nemá být na co hrdý. To je pro mě strašné zjištění, že lidé nejsou hrdí na svoji zem.
