„Všechno to začalo mým prvním koněm Zipem. Je slepý, teď na jaře mu bylo už 26 let,“ popsala osmatřicetiletá Veronika Hlávková z Třebíče, jež za Kozím spolkem stojí.
K Zipovi - aby mu nebylo smutno - přibyl záhy ještě poník. „Když se mi pak narodil syn, měla jsem pocit, že budu mít na mateřské dost času, tak jsme pořídili první dvě kozy - Doru a Lízu. A jak syn rostl a mí kamarádi měli také postupně potomky, přemlouvali mě, abych vedla nějaký kroužek, kde by mohly být i jejich děti mezi zvířaty,“ vzpomíná Hlávková, která je vystudovanou veterinární techničkou.
 |
První farmářský kroužek byl tedy spíš soukromý. Informace o aktivitě se ale rychle rozkřikla, zájem rostl a dnes, po pěti letech, už do venkovského zázemí míří několikrát do týdne čtyři skupinky dětí. Čekají tam na ně dva koně, dva poníci, stádo osmi koz s kůzlaty, dále i slepice, králíci či morčata a kočky.
„Jsou tady v bezprostředním kontaktu se zvířaty a poznávají, jak žijí. Mohou se s nimi pomazlit, pohrát si, ale také se o ně učí pečovat,“ vylíčila zakladatelka spolku.
Nejen zábava, ale i povinnosti
Členové kroužku své svěřence krmí, vyčesávají je a samozřejmě po nich i poklízejí.
Kozí spolek v Poušově
|
„Máme tu sadu dětského nářadí a děti bez problémů zvládnou uklidit, nějakých bobků se opravdu neštítí - i tohle přece k farmaření patří. Učí se tím také zodpovědnosti. Musejí vědět, že to není jen o tom zvíře nakrmit a pohladit, ale přináší to i povinnosti,“ vysvětlila Hlávková, která pracuje jako lektorka environmentální výuky v nedalekém středisku.
Z kroužků se časem vyvinuly i příměstské tábory, které si prý vyžádaly samy děti - hodina a půl týdně s jejich zvířecími kamarády jim byla málo. „Dokonce si na táboře vydobyly i jedno přespání, protože chtěly vědět, co zvířata dělají v noci. Máme tu sice týpí, ale stejně nakonec všichni táborníci skončili pod širákem,“ vylíčila Hlávková.
Budování vztahu ke zvířatům už od raného věku je podle ní hodně důležité. „Věřím, že to v dětech zůstane až do dospělosti. Budou pak schopny přírodu chránit a tento přístup předávat i dál,“ míní lektorka, která s kroužkem často vyráží do okolních luk a lesů - poznávat třeba hmyz či květiny, samozřejmě v doprovodu koz.
Nezřídka se setkává i s hodnocením, že Kozí spolek je takovou oázou klidu v ruchu města. „Dnes se všichni za něčím ženou. I v kroužcích se hodně hraje na výkon, zápasy, body, ve škole zase na známky. Tady si ale děti opravdu odpočinou. Koukají do zeleně, mazlí se se zvířaty, pohybují se na čerstvém vzduchu,“ míní chovatelka.
Albert dává pac a umí stát na zadních
Ta také ráda dokazuje, že kozy jsou učenlivá, chytrá a mírumilovná zvířata, jež se ráda mazlí a nechávají se ochotně drbat. A třeba kozel Albert ovládá i bezmála cirkusové kousky. Hned ochotně předvádí, jak umí dávat pac, zvládá ale také skoky přes překážky, stoj na zadních nebo elegantní otočky.
„Jako malý kozlík kdysi posloužil jako nevhodný dárek k padesátinám. Lidé s ním tancovali v kulturáku, měli ho jako zdroj zábavy. Naštěstí se ocitl u nás - a tady nemá žádné starosti, chce jen drbat a jíst,“ směje se Hlávková.
To není science fiction. Rodinná farma z Vysočiny pěstuje a prodává melouny |
Seznámit se s kozami, ale i s třebíčskou přírodou mohou také turisté a další zájemci, a to díky Kozí stezce. Na krátké trase vedoucí lesem a loukami lze totiž ochočená zvířata vyvenčit. „Kozy dostanou ohlávku, vodítko a mohou vyrazit do terénu. Většinou se dost těší, protože vědí, že se napasou,“ nastínila chovatelka. Lidem ale vždy nejprve vysvětlí, jak s jejími svěřenci zacházet.
Trasa není dlouhá, asi necelý kilometr. Doplňují ji interaktivní tabule, kde se „venčitelé“ dozvědí něco o životě koz, ale i dalších přírodních zajímavostech. „Není to tedy o tom, že by lidé s kozou vyrazili na dlouhou túru. I zvíře to musí bavit, takže uvítá, když se někde lidé chvíli zastaví, nechají ho v klidu napást, pomazlí se s ním,“ popsala Hlávková.
Nesmí chybět pauzy na pastvu
V hlavní sezoně se střídají dvě skupiny koz, aby nebyli zvířecí poutníci přetížení. „Rozhodně neženeme kozy do kopců několikrát denně na úkor jejich zdraví. Pro mě jsou zvířata vždy na prvním místě. Takže jsem i ráda, že venčení není nějaká ‚masovka‘,“ vysvětlila chovatelka s tím, že kozí tým si tak jen něco málo přivydělá na krmení.
Lidé, kteří mají o netradiční procházku zájem, by měli zavolat nejméně den dva předem a načíst si pravidla a nejčastější otázky na webu spolku. „Hodně se ptají třeba na psa, ale toho musejí bohužel nechat doma. I malý pejsek je pro kozy pořád šelma,“ zdůvodnila Hlávková.
Nyní přibývají do stáda i kůzlata. Letos jich na svět přišlo zatím pět. „Všechna si nechat nejde, vždy se jim tak snažíme najít dobrý domov. Pro děti je ale přínosné, když ten koloběh života vidí. Mají z kůzlat vždy obrovskou radost,“ líčí lektorka.
Nudila se v Praze na mateřské, tak si založila kozí farmu na Vysočině |
Kozí spolek aktuálně řeší přesun na nové působiště. Na tom současném - u řeky Jihlavy - je při silných deštích opakovaně straší stoupající voda. Nové zázemí najdou nedaleko, na pronajatých městských pozemcích za novým hřbitovem.
Díky sbírce na portálu Donio, jež stále běží, se tam už povedlo postavit přístřešky pro kozy. Budování dalšího zázemí, mimo jiné ohrad či skladu krmiva, ale farmářku ještě čeká. „Naštěstí mi pomáhají přátelé a příznivci spolku, ale samozřejmě uvítáme každou další ruku k dílu,“ dodává Hlávková s tím, že brigáda se koná právě tento víkend.
