Po letech na výsluní zůstává bývalá opora brněnských Žabin a USK Praha spíše mimo basketbalové hnutí. Komentování přenosů ani trénování ji neláká. „Nová Hejková ze mě určitě nebude,“ přesvědčuje jednačtyřicetiletá bývalá reprezentantka, že se ve stopách uznávané slovenské trenérky USK Praha rozhodně nevydá. Místo toho se coby učitelka chystá na další školní rok.
K rozhovoru pro MF DNES usedla na dvorku kavárny v objektu bývalé školy na žďárském náměstí, kam chodívala na první stupeň. Vzhledem k tomu, že s autorem rozhovoru vyrůstala ve stejné basketbalové hale, zůstaneme i v textu u tykání.
Eva Hlaváčková Vítečková
|
Co děláš osm let po ukončení profesionální kariéry?
Šest let jsem byla doma na mateřské, starám se o děti a teď už chodím dva roky do práce. Občas zajdu do posilovny a jinak žiju normální rodinný život, navštěvujeme prarodiče ve Žďáře a v Hradci Králové.
Všechno se točí kolem dvou dcer?
Jasně. Anička jde do druhé, bude jí osm. Všichni se ptají, zda hraje basket, tak rovnou říkám, že zatím ne. Říká, že nechce. Baví ji spíš fotbal, chce si kopat. Určitě není dřevo, které by nic neumělo. Ale nejsem ambiciózní rodič, do ničeho ji nutit nebudu. Mariánce bude v říjnu šest, takže do školy půjde za rok. Má výbornou školku se spoustou kroužků. Ona naopak říká, že basket bude hrát. (vedle sedící Mariánka přikyvuje, že basketbal hrát opravdu bude)
Jak jsou na tom holky s výškou? S manželem Petrem jste oba stejně vysocí, kolem 190 centimetrů, a minimálně z Vítečkovic strany mají rozhodně být po kom dlouhé.
Obě dcery jsou vysoké, to už je znát mezi vrstevníky. Když si pamatuji svoje fotky ze školky, byla jsem o hlavu vyšší než ostatní. Moji dva náctiletí synovci už mě přerostli, brácha má kolem dvou metrů.
Během kariéry jsi vystudovala fakultu sportovních studií. Do jaké práce ses vrhla?
Před dvěma roky jsem začala v Praze pracovat na základní škole. Nejdřív jako asistentka pedagoga, pak jsem k tomu přidala výuku tělocviku. Mám to vystudované, teď získávám zkušenosti. Přece jen od školy už je to delší doba, tehdy jsem ještě nepředpokládala, že někdy učit budu. Bakalářský titul mám z oboru regenerace a výživa ve sportu, v magisterském programu jsem měla učitelství tělesné výchovy, specializaci trenérství basketbalu. Na tělocvik si učitelé přípravy asi moc nedělají, ale hlavně ze začátku jsem se na každou hodinu poctivě chystala. Je to velký rozdíl, být hráčkou a teď cvičit s dětmi na druhém stupni. Mám tři třídy, plus jsem chodila pomáhat k osmákům spojeným s ukrajinskou třídou.
Jaké to je, učit puberťačky?
Některé osmačky mi teda dávaly zabrat. Jedna dívka například odmítla uklízet pomůcky s tím, že je to moje práce. Děti překvapují každý den. Když jsme v jedné hodině hrály basket, učila jsem je dvojtakt. Jedna holka udělala jednotakt, což se samozřejmě může, ale já chtěla dvojtakt. Tak mi začala vykládat, jak se to dělá. To už jsem se trošku pozastavila nad tím, že mě chce dítě učit basket. (směje se)
To je vtipné. A vědí vůbec děti ve škole, s kým mají tu čest?
Některé ano. Kluci víc, protože bývají do sportu víc zažraní. Ale nemám zapotřebí se před ně postavit s tím: Koukejte, kdo vás učí. To by ani nebylo dobré. Často se to dozví od rodičů, kteří si v rozvrhu všimnou jména Hlaváčková Vítečková.
Používáš obě jména?
Ano. Většinou mě ale stejně v práci oslovují Vítečková, protože to mají zažité. Někdo za mnou přijde s tím, jak mi fandil, když jsme doma hráli mistrovství světa 2010.
Ale třeba dvanáctileté děti si tě těžko můžou pamatovat, když už osm let nehraješ.
Jasně. Ale mně úplně bude stačit, když budou poslouchat a nezraní se. (směje se) Práce ve školství je s ohledem na vlastní děti super. Máme to deset minut pěšky z bydliště na Andělu, naprosto ideální, nemusím jezdit po Praze.
Asi se ani nemusím ptát, jak ses těšila na prázdniny, které už ale končí.
Samozřejmě že těšila. Naše holky byly na jaře docela nemocné, tak jsem s nimi byla často doma, proto jsem nebyla na konci školního roku ve srovnání s jinými učiteli tak vyšťavená.
Sleduješ basketbalové dění?
Basket v televizi sleduji určitě víc než v době, kdy jsem hrála. Hlavně mezinárodní zápasy. Na zápasy se ale dostanu jen zřídka, byla jsem letos například na čtvrtfinále Euroligy. Když jsem přišla pozdravit trenérku USK Hejkovou, tak mi řekla: Jestli nevyhrajeme, tak už nechoď. (směje se) No v další fázi při Final Four už to bohužel nevyšlo.
Vybavují se ti po letech často některé hvězdné okamžiky, jako třeba vítězná trojka v semifinále MS proti Běloruskám?
Při výuce určitě ne, ale třeba v kabinetu často vzpomínáme s kolegou, který reprezentoval v baseballu. Taky má na co vzpomínat. Kolegyně se občas vyptávají. Vlastně celý můj život byl dlouho jen basketbal. Jsem v kontaktu s bývalou spoluhráčkou Míšou Uhrovou, takže často něco probíráme.
Mimochodem zrovna ona hecovala na Facebooku svoje bývalé spoluhráčky ze zlatého týmu, který vyhrál MS juniorek v roce 2001, jestli nepojedete na veteránský šampionát. Necháš se přemluvit?
Opravdu ne. Strašně dlouho jsem nehrála, až loni jsem kývla na charitativní exhibici, odsunutou kvůli covidu, hrozně jsem se bála, že se zraním. Není to tak, že bych nic nedělala, cvičím, nohy dostávají zabrat i ve škole, ale obava byla na místě. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Překvapil mě například herec Ivan Trojan, jak mu to šlo.
Takže na ty veteránky by ses vyhecovat nenechala?
Opravdu ne. Myslím, že by holky ani nešly, některé to dlouho nehrály.
Ale to se přece nezapomíná, jen by to chtělo pravidelný trénink.
V ruce to je. Ale přece jen chybí fyzička a síla. Při té exhibici jsme vypadaly skvěle při rozcvičování, ale jak ubývaly síly, už jsem nemohla z trojky dohodit na koš.
Ne, nejsem trenérský typ. Možná ještě jako asistent. Dokážu si představit, že pomáhám, ale nejsem vůdčí typ. Navíc představa víkendů na cestách…
Po prvním dítěti už jsi neuvažovala o rychlém návratu na palubovku?
Kdybych měla neplánované dítě v pětadvaceti, tak možná jo. Měla jsem dávno v hlavě, že skončím kariéru a budu chtít dítě. Nakonec jsem kariéru skončila (kvůli těhotenství - pozn. red.) o dva měsíce dřív. V té době už jsem byla basketu přesycená. Hrála jsem od sedmnácti let do třiatřiceti, celkem sedmnáct ligových sezon.
Sleduješ výsledky mateřského klubu? Zrovna letos měli BK Vlci Žďár velké mládežnické úspěchy, minižákyně U11 vyhrály zlato na mistrovství republiky.
Ano, to se ke mně dostalo díky tomu, že v týmu byla dcera mojí bývalé spoluhráčky. Snad se jim bude dařit i dál. V hale je krásná nová palubovka, dění sleduji. Ještě když moji synovci hrávali, chodila jsem na některé zápasy. Po covidu bohužel spousta dětí se sportem skončila.
Když ses s rodinou usadila v Praze, asi nehrozí, že by ses zapojila do práce ve žďárském klubu?
Žádný agent ani manažer mě nekontaktoval. (směje se) Ale Míša Uhrová mě láká do Čelákovic, kde působí už dlouho.
Když učíš, neláká tě přece jen i trénování, které jsi vystudovala?
Ne, nejsem ten typ. Možná ještě jako asistent. Dokážu si představit, že pomáhám, ale nejsem vůdčí typ. Navíc představa víkendů na cestách… Ale když moje holky budou hrát, ráda se budu angažovat a pomůžu.
Takže ve stopách Natálie Hejkové, úspěšné slovenské trenérky, pod níž jsi končila kariéru, se nevydáš?
To určitě ne. Televize mi nabízela komentování. Čím jsem starší, vidím, že jsem nad basketem jako pivot nebo později křídlo přemýšlela jinak než rozehrávačky, které teď třeba přenosy komentují. Vůbec se nedokážu na basket koukat analyticky, spíš se budu hráček zastávat, že sice přihrávku pokazily, ale určitě to myslely dobře.
Vítečková deset let po stříbru s chutí zlata: Uměly jsme vítězit |
Jak často se vídáš s bývalými žďárskými spoluhráčkami, s nimiž jsi to od minižákyň dotáhla až do nejvyšší soutěže?
Zrovna o víkendu jsme měly s holkami ze žďárského basketu sraz na Velkém Dářku, scházíme se tam každý rok. Někdo přijíždí na celý víkend, někdo jen na odpoledne, ale bývá nás hodně. Vůbec jsme se nezměnily a jsme čím dál krásnější. (směje se)
Jak jsem pochopil, v basketbalovém hnutí už se moc nepohybuješ. Ale poznávají tě ještě lidé na veřejnosti?
V poslední době se mi staly strašně vtipné věci. Když jsme seděli s rodinou na Vyšehradě, na zahrádce, naším směrem pořád koukala tříčlenná rodina. Když jsme odcházeli, přišel za mnou tatínek a ptal se: „Dobrý den, jste paní Hanušová?“ A já: Ne, já jsem trošku jiný ročník. Tehdy jsem si řekla: Je to v pytli, už si mě nepamatují. Přitom to byla rodina z Brna. To bylo asi poprvé, co si mě spletli. Ale pak jsem si řekla: Alča Hanušová je o devět let mladší, takže asi vypadám velmi dobře. (směje se)
Historek s fanoušky máš asi spoustu, nebo ne?
Když jsme teď byli na návštěvě u bráchy, tak mě jeden chlap zastavil v hospodě: „Paní Vítečková, gratuluji vám ke stříbrné medaili.“ To už je třináct let, řekla jsem mu. Divil se, že to mistrovství světa bylo už v roce 2010. „To není zase tak dlouho,“ zakončil to. Tím, že jsme ten šampionát hrály doma, porazily jsme Australanky a dostaly se nakonec až do finále, to mělo velký ohlas. Kdyby se hrálo v zahraničí, asi by si to tolik lidí nepamatovalo.
31. srpna 2022 |
