Jan Podstatzky strávil většinu života v zahraničí. Česky zapomněl, po návratu z

Jan Podstatzky strávil většinu života v zahraničí. Česky zapomněl, po návratu z emigrace se češtinu musel znovu učit. Doma hovoří většinou španělsky. | foto: Jaroslav Šnajdr, MAFRA

Dobytčákem šlechtici prchali za hranice. Vrátili se do české šedi

  • 1
Rodina Podstatzkých - Lichtensteinů ví, jaké to je, když jde o život. Po druhé světové válce prchali před komunismem do Rakouska a do Chile. A zná i vůni nečekaného návratu domů po roce 1989. Šlechtický rod se znovu usídlil na zámku ve Velkém Meziříčí.

Je chladný březnový den roku 1948 a Josefina Podstatzká - Lichtenstein stojí se svými třemi dětmi a několika zavazadly na vlakovém nádraží v Horním Dvořišti. Není už na co čekat. Musí pryč. Národ pohřbil Jana Masaryka, komunisté obratně využívají situace, do karet jim hraje nemoc Edvarda Beneše.

Co na tom, že Podstatzští za války nevyvěsili vlajku s hákovým křížem na věž svého zámku ve Velkém Meziříčí? Co na tom, že Josefinin manžel Alois ukrýval partyzány a podporoval odboj? Na to se teď nehraje. Tón udává třídní původ. A ten má její rodina zralý tak akorát na kriminál.

Vízum v pase vypadá všelijak, Josefina to ví. Srdce bije na poplach, ale hrdá, rázná žena drží glanc. Jako vždy. Ona, dcera hraběte Františka Harracha, se teď přece nesloží. Řeší problém, ví, co chce.

Celníci slídí po informacích, prohlížejí staré vízum, prolézají kufry a důrazně připomínají: „Přes hranice se nesmějí vyvážet šperky a zlato.“ Žena bez váhání sundává prsteny i perlový náhrdelník a pokládá je před dychtivé oči uniformovaných mužů.

„Wir sind in Österreich, willkommen.“

Přichází noc, střídání směn. A stane se zázrak. Do služby nastupuje syn hajného, který pro hraběcí rodinu pracoval v Meziříčí. Mladý vstřícný celník jim pod rouškou tmy potajmu otevírá vrata dobytčáku. Josefina s dětmi naskakují dovnitř, zavazadla zůstávají na peróně.

Pár stručných pokynů, petlice uzavírá vagon zvenčí a vlak se se skřípotem dává do pohybu. Hrají vabank. Pokud za hranicemi zastaví, mají vyhráno. Pokud ne, bude zle, odcestují až do Jugoslávie.

Souprava brzdí, někdo otevírá, dovnitř nahlédne člověk a říká: „Wir sind in Österreich, willkommen.“

Tak, to bychom měli, oddychne si žena. I když tuší, že trasa přes Rusy kontrolovanou část Rakouska a vlastně celá budoucnost je nejistá. Přesto cítí, že hůř snad nemůže být. Obrátí se k potomkům a důrazně jim oznámí: „Odteď jsme chudí, nevlastníme nic. Zapomeňte, co jsme měli. A zapomeňte na češtinu. Už ji nikdy nebudete potřebovat.“ V ten moment nemůže tušit, jak hluboce se mýlí.

Maminka překročila hranice a mluvila česky jako by neodešla

Venku zapadá slunce, z okna ve druhém patře opraveného zámku Velké Meziříčí je krásný výhled na město. Šik oblečený starý muž rozsvěcuje francouzskou lampu a potichu pouští oblíbenou desku. Zručný pianista krouží prsty po klávesnici, orchestr dotváří instrumentálku, jejíž originál kdysi zazněl v americkém filmu. I příběh rodiny muže v salonu by vydal na slušný filmový scénář. Píše se 11. listopad 2014. Blíží se výročí událostí roku 1989.

A Jan Podstatzký - Lichtenstein už skoro dvacet let hospodaří s manželkou, dětmi i sourozenci na velkomeziříčském majetku svých předků. Zámek, lesy a rybníky si žádají své. Opouštěl to tu jako desetiletý v březnu 1948.

Vybavuje se mu první cesta do Československa. „Bylo to v září 1990. A bylo to opravdu velmi smutné. Šeď, špína, kolem zámku hromady harampádí, po kdysi krásné zahradě ani památky. Česky jsem uměl jen ,pozor vlak‘ - což jsem četl u silnice a bylo mi to přeloženo. A ještě slovo aktovka. Ovšem maminka mi vytřela zrak. Překročila hranice a jakoby snad odtud nikdy neodešla. Mluvila česky hned.“

Ze zámku za ty roky zmizel drahý mobiliář. Rodina vlastnila například vzácnou skicu od Diega Velazgueze. Možná dodnes visí někomu z podzámčí doma nad postelí a ani netuší, jakou má hodnotu. Ztratil se taky malý oltář od Jusepe de Ribery.

Třetí třídou na lodi do Chile a první Coca-Cola ve Venezuele

Jan jako dítě s rodiči v roce 1948 absolvoval nejprve devět měsíců ve Veroně u hodných příbuzných. „To bylo skvělé. Měli bazén a já nemusel do školy,“ vzpomíná dnes s úsměvem.

Majitel zámku ve Velkém Meziříčí, hrabě Jan Podstatzky - Liechtenstein. Na snímku před obrazem svého otce.

Pak už bylo dost dlouho jen hůř. Za skoro poslední peníze Podstatzští koupili lodní lístky do Chile. Do Kanady, kde měli známé, paní Josefina nechtěla. Prý je tam moc zima. A tak se vydali třetí třídou v podpalubí zaoceánské lodě na strastiplnou měsíční plavbu přes oceán. Děti poprvé při zastávce ve Venezuele ochutnaly Coca-Colu. Co taky jiného pít bez rizika nákazy…

Kulturní šok po zakotvení v Chile byl veliký. Rodina ale i v nuzných poměrech dokázala přežít. Manželům, kteří před válkou v Československu patřili mezi smetánku, se po neúspěšných pokusech hospodařit podařilo nakonec získat práci v americkém klubu velké těžařské společnosti. Jenže ta po několika letech skončila, z Chile odešla a rodina zase přemýšlela, co dál.

Padlo jasné rozhodnutí, vrátit se do Evropy. Ani v Německu to ale neměli zpočátku jednoduché. Část emigrantů - předválečných českých aristokratů - Podstatzkým zazlívala, že po válce nepřišli o majetek. Proč by ostatně měli, když nekolaborovali.

Ve službách Otto von Habsburka, kterého zajímala jen politika

„Tatínek Alois už v roce 1939 říkal, že je Hitler naprostý blázen, pokud si myslí, že si podmaní celou Evropu. V pětačtyřicátém na jeho slova došlo,“ zavzpomínal syn Jan.

V Mnichově nakonec paní Josefina s dcerou Marií provozovaly malou prádelnu, Alois tam získal práci v managementu pivovaru. Syn František se usadil v Kanadě, kde řediteloval hotelu.

Jan mimo jiné pracoval jako tlumočník a překladatel ve službách Otto von Habsburka, který působil v Centre Européen de Documentation et d ´Information.

„Tato společnost organizovala první setkání Adenauera s de Gaullem. Postupně vykrystalizovalo bližší spojení evropských zemí. Toto období se pro mě stalo neocenitelnou školou života. Můj šéf Otto von Habsburk byl velký zastánce Evropské unie. Debaty s ním, to byla sice samá politika a žádné detaily ze soukromí, nikdy se mě třeba nezeptal, jak se mají děti, ale moc mi to dalo. Byl velmi zkušený,“ zavzpomínal Jan Podstatzký.

Vedle Schwarzenberga byl jen Zeman kandidát na prezidenta

Poté se s manželkou, rodilou Francouzkou, usadil ve Španělsku. Šéfoval velké stavební firmě a podnikal v realitách. Dnes je zpátky na Moravě a říká, že mu jih kontinentu nijak zvlášť nechybí.

„Byť jsem tomu až do roku 1989 vůbec nevěřil, že se sem ještě někdy podívám. Byla to tehdy pro mě dávno uzavřená kapitola života. Dodnes si vybavím okamžik, když jsem v roce 1990 po dvaačtyřiceti letech přišel do zámku, otevřel dveře u hlavního schodiště a nadechl se. Vůně, kterou jsem si pamatoval z dětství, tu kupodivu zůstala. A lidé nás tu zpátky přivítali dobře.“

Co soudí o dnešní situaci v České republice pětadvacet let po revoluci? A co si myslí o nedávných výrocích prezidenta Miloše Zemana?

„Zemi se vede celkem dobře. A Zeman je velmi silná osobnost. Volil jsem sice Schwarzenberga, což je u mě pochopitelné, ale zároveň jsem už tehdy říkal, že tam vidím jenom jediného dalšího kandidáta na prezidenta. Zemana, který prostě jenom není diplomat.“

Co by na Zemanovy slovní úlety z posledních dní říkal například silně konzervativní Otto von Habsburk, kdyby ještě žil? Otázka vyvolala u starého pána pobavený výbuch smíchu. „Hrůza! Na to se mě raději snad ani neptejte.“