Zásadní změna přišla na sklonku minulého režimu, během podzimu roku 1989. Poslední představení ve starém divadle bylo tehdy na konci října. Šlo o hru Marie Kubátové Jak přišla basa do nebe režírovanou Ladislavem Panovcem. Ze současných členů Horáckého divadla Jihlava (HDJ) v ní hrál pouze Josef Kundera. A to třeba vedle Jaroslava Ravy či manželů Červinkových.
„Šlo o poslední režii doktora Panovce, který byl předtím desítky let ředitelem. Hrál v tom kromě jiných pan Rava, který měl v té době za sebou více než čtvrt století působení v té staré budově. Trochu nám bylo smutno tehdy v říjnu 1989, že opouštíme staré divadlo. Žádná rozlučková akce ale nebyla, spíše jsme se loučili každý sám v sobě. Tenkrát jsme nevěděli, jak to všechno s divadlem dopadne,“ vzpomíná na poslední děkovačku ve starých prostorách Josef Kundera, který si o šest let později zahrál i v prvním představení na jevišti nového divadla.
Na konci října 1989 také naposledy vpustili do staré budovy fotografa, aby zachytil její podobu před demolicí. V listopadu pak už vystřídali herce stavební dělníci a začali divadlo „odstrojovat“ a chystat na bourání.
Převrátil se politický režim i uspořádání divadla
Krátce poté došlo k jinému a zásadnějšímu bourání – komunistického režimu. Jihlavští divadelníci vstoupili do stávky. To bylo už v době, kdy se přesunuli do náhradních prostor Divadla Na kopečku, jež stojí v areálu dnešní psychiatrické nemocnice.
V roce 1990 uprostřed změn ve společnosti ale zastavili pracovníci Okresního stavebního podniku demoliční práce ve starém divadle. Ve stejném roce nahradil ředitele Zdeňka Dryšla Miloš Stránský, za jehož působení se stavba dotáhla do konce.
„Jako každý investor, i my jsme se báli archeologického výzkumu. Naštěstí se skoro nic nenašlo, jen meč a pár mincí,“ řekl tehdy s nadsázkou Stránský.
Další velká změna následovala: změnil se projekt. Ten původní počítal s balkonem jako v kině a hranatým hledištěm. Od roku 1992 se ale šlo jinou cestou k novému divadlu ve tvaru podkovy. A vše se obrátilo. Na místo hlediště se naplánovalo jeviště a naopak.
Nebyly peníze, několikrát se řešilo, zda stavět dál
Stavby se ujala pod šéfováním Františka Vaculíka firma PSJ, která tehdy byla na vzestupu a dnes už je v troskách. Investorem byl okresní úřad jako zřizovatel divadla. Z původního divadla zůstala jen čelní stěna v Komenského ulici podepřená trámy.
„Několikrát jsme stáli před otazníkem, zdali můžeme stavět ještě dál, nebyly peníze,“ rekapituloval před čtvrtstoletím Stránský.
Zřizovatel dal peníze z prostředků určených okresu. Vzal na sebe i třicetimilionovou půjčku pro divadlo, pak přišla státní dotace ve stejné výši. Výsledná suma za nové divadlo byla nakonec 141 milionů.
A pak už přišel slavnostní rok 1995. Právě na jaře před pětadvaceti lety začali zaměstnanci balit v náhradním působišti v Divadle Na kopečku. V červnu před prázdninami tam odehráli poslední představení Sto dukátů za Juana. A začalo stěhování zpět do Komenského ulice.
Nový začátek se odehrál s plnou parádou
Slavnostní sezona začala s plnou parádou. Dramatik Josef Bouček napsal pro tuto příležitost divadelní hru Smrt v císařském domě. Do hlavní role Císaře Zikmunda obsadil režisér Karel Brynda oblíbeného Bořivoje Navrátila, který kdysi v Jihlavě začínal. Kritici sice přijali tuto hru vlažně, ale výjimečná slavnostní atmosféra v novém divadle vše přebila.
„Tento kulturní stánek měl možnost poznat pocit přezíravosti a nezájem takzvaných mocných. O to cennější je, že jej dokázal překonat a vzchopit se k dalším výkonům,“ uvedl tehdy starosta Jihlavy František Dohnal.
V roce otevření navštívil budovu prezident Václav Havel.
A přednosta dnes již neexistujícího jihlavského okresního úřadu Petr Menšík v roce 1995 připomněl, že i zástupci ostatních okresů sousedících s Jihlavskem měli zájem a vytvořili nabídky, aby získali tuto scénu na svoje území. A to v době těsně po roce 1989, kdy byly nové kulturní stavby velice omezeny.
Otevření nové budovy ocenili Tigrid i Uhde
Ministrem kultury byl tehdy Pavel Tigrid. „Jsem upřímně rád, že přes mnohá úskalí se Jihlava a s ní celý rozsáhlý region Vysočiny dočkaly otevření nové budovy Horáckého divadla,“ ocenil v roce 1995.
Vysokou politickou funkci zastával v té době i spisovatel a dramatik Milan Uhde. V čase otevření nového Horáckého divadla byl předsedou Poslanecké sněmovny.
„Vždy jsem patřil k nadšencům pro jihlavské divadlo. Mrzí mě jen, že jsem to nemohl dát najevo konkrétnějšími činy a že jsem častokrát jen přihlížel, jak se statečně potýkáte se situací divadla, které podstoupilo rekonstrukci v době, kdy se měnil režim a s režimem vlastně téměř všechno,“ ocenil tehdy Uhde.
Čtvrt století po otevření je divadlo kvůli pandemii celé jaro prázdné, což nemá novodobé historii obdoby. Diváci i tvůrci doufají, že se co nejdříve začnou zase potkávat.
