Jan Bidlas (uprostřed) a Igor Orozovič (vpravo) při zkoušce inscenace Plukovník...

Jan Bidlas (uprostřed) a Igor Orozovič (vpravo) při zkoušce inscenace Plukovník Švec. Představení režíroval v Národním divadle jihlavský rodák Jiří Havelka. | foto: ČTK

Místo doučování šel na konkurz a dostal první roli v hororu Vlčí bouda

  • 0
V Horáckém divadle začínal před třiceti lety herec Jan Bidlas. Právě o něm pojednává další díl seriálu k výročí 80 let této divadelní scény. Bidlas je nyní členem činohry Národního divadla. Před kamerou stál už před příjezdem do Jihlavy. Režisérka Věra Chytilová jej obsadila do oceňovaného hororu Vlčí bouda.

V době Bidlasova působení na Vysočině fungovala jediná krajská profesionální scéna v náhradních prostorách Divadla Na kopečku. Představil se tam v Podivných příbězích pana Pimpipána, Zpívajících Benátkách či v Arcikuplířkách.

V současnosti se těší třeba na práci s jihlavským rodákem, režisérem Jiřím Havelkou. Možná se už tenkrát před třiceti lety někde ve městě potkali.

Jan Bidlas na otázky MF DNES odpověděl písemně. A protože při psaní někdy rád používá místo teček a čárek tři tečky, využil toho při následujících odpovědích.

Jan Bidlas ve filmu Vlčí bouda. Za kamerou tehdy stál třebíčský rodák Jaromír Šofr.

S herectvím jste začínal jako žák základní školy v mém oblíbeném filmu Vlčí bouda. Co této roli předcházelo?
Byl jsem tehdy v osmé třídě. Moji spolužáci někde objevili, že se bude konat konkurz na film a ve třídě se domlouvala hromadná účast. Vzhledem k tomu, že se mi pomalu blížily přijímací zkoušky na gymnázium, chodil jsem tenkrát na soukromé doučování z matematiky. Takže jsem spolužákům řekl, že s nimi nemůžu jít. Nicméně jsem se vzápětí dozvěděl, že matikářka nemůže a hodinu mi zrušila. Mohl jsem se tedy s ostatními vypravit na konkurz.

Jaké to bylo pro dospívajícího kluka, natáčet s respektovanou režisérkou Věrou Chytilovou vedle jiného vynikajícího režiséra a herce Miroslava Macháčka?
Velmi zajímavé. Mám z toho spoustu nezapomenutelných zážitků různého ražení. Od natáčení ve dvacetistupňovém mrazu, kdy jsem musel ve filmové koupelně předstírat, že piju vodu, kterou jsem ale pít nemohl, protože byla něčím - už nevím čím - namíchaná, aby okamžitě nezmrzla... až po šlápnutí při ostrém záběru na nohu Miroslavu Macháčkovi, který si nechtěl obout boty, protože to nebude v záběru vidět... Nutno podotknout, že já ty boty měl...

To natáčení bylo poměrně dlouhé, na horách i dost náročné a docela svérázné. Bylo mi třináct. Vnímal jsem to jednak jako velké dobrodružství. Druhak jsem poznal kousíček z profese, na kterou jsem občas trochu myslíval již dříve, a začal se tedy o ni následně více zajímat. A samozřejmě že jsem měl zvlášť při kontaktu s profesionálními herci trému... což mám pořád... vlastně při kontaktu s kýmkoliv...

Jak se to seběhlo s vaším angažmá v Jihlavě v roce 1990?
Po neúspěšném pokusu o přijetí na DAMU a JAMU jsem dostal od tehdejšího ředitele pozvánku na konkurz do Horáckého divadla. Tam jsem byl úspěšnější...

Jak si pobyt na Vysočině zpětně vybavujete? Myslím město, diváky, kolegy...
Vybavuji si mnohé. Pro mě to bylo důležité období. Poznal jsem se tu s některými lidmi, s nimiž jsem v kontaktu dodnes. Bylo mi osmnáct, stran divadelní práce jsem objevoval, co chci a taky co nechci... za jakých podmínek to divadlo chci dělat... co mě na něm baví... a co ne. Prostě důležité zkušenosti. O to cennější, že jsem je získal před studiem na JAMU, kam jsem byl po ročním angažmá v Jihlavě přijat.

Co vás pracovně nejvíc zaměstnává v současnosti?
Vzhledem k současné situaci to bylo s pracovním vytížením složitější. Navíc se momentálně blíží prázdniny. Nicméně se těším na další práci v mém angažmá v Národním divadle, která mě v příští sezoně čeká, konkrétně s režiséry Kamilou Polívkovou a Jiřím Havelkou.