V obci Moravec vás zcela určitě zaujmou dvě budovy. Zámek s překrásným, rozsáhlým parkem a pak také jednopatrová budova s nápisem Louisin dům stojící na konci obce směrem na Křižanov.
V její blízkosti můžete občas zahlédnout obyvatele - staré lidi, často na vozíčku, zdravotní sestry i řádovou sestru. Často také sanitky. Úplně nejčastěji ale vůbec nikoho.
Člověk pak má pocit ovlivněný jednostranným pohledem zvnějšku, že je to velmi tiché, klidné a tak trochu odstrčené místo.
„Škoda, že jste přišla až letos,“ vítá reportérku MF DNES vedoucí sociální služby a zástupkyně ředitele Charitního domova Moravec Petra Řezáčová.
„Ti, kteří byli přímými účastníky toho, co se tady dělo před revolucí, zemřeli. Poslední před rokem a půl,“ dodává.
Mám ale zase to štěstí, že mohu mluvit se sestrou Pavlou, poslední řeholnicí, která tu pracuje ve službě. Do domova přišla až po revoluci, ale ví o něm snad úplně všechno.
Starala se o mnoho kněží, kteří domovem prošli a měli mnohdy velmi pohnutý osud.
Kašpar Dunda vyléčil revmatismus a založil sanatorium
Ale pojďme ještě na chvíli zpátky v čase. Do doby, kdy žil Kašpar Dunda, jedna z nejvýraznějších postav církevní historie Moravce.
Byl hlavním iniciátorem stavby Sanatoria svatého Rafaela, jehož slavnostní vysvěcení a předání do užívání proběhlo v srpnu 1907. Léčebna stála na místě, které je dnes označované jako hlavní budova charitního domova.
„Dunda sám trpěl těžkým revmatismem, který se mu nedařilo vyléčit. Tak jel do bavorského vodoléčebného ústavu Šebestiána Kneippa ve Wörinshofenu a tam se vyléčil,“ začíná vyprávět sestra Pavla.
Kašpar Dunda byl nadšený a myšlenka sanatoria, jež by lidem navracelo jejich tělesné zdraví, byla na světě. „K ošetřování lidí, kteří se tu léčili, založil družinu sester rafaelek (oficiálně uznány jako kongregace byly ovšem až v roce 1969 - pozn. autorky). Bydlely v budově při sanatoriu a vedly řeholní život s představenou v čele. Já jsem poslední z kongregace,“ dodává Pavla.
Sanatorium se brzy stalo vyhledávaným místem, kde se lidem pomáhalo pomocí vody, páry, odvarů z léčivých bylin a slunečních lázní. Protože byl o lázně velký zájem, tak se na začátku 30. let budova rozšířila.
Nejdřív přišla německá i ruská vojska, pak komunisté
Toto období, kdy se moravecké sanatorium věnovalo nejen úspěšnému léčení, ale sloužilo i jako vyhlášený exerciční dům, přerušila druhá světová válka, která samozřejmě jeho činnost značně omezila. Dům obsadila německá a pak i ruská vojska.
Pohled do historie
|
Po skončení bojů se chvilku zdálo, že sestry rafaelky budou moci svou činnost v lázních obnovit, jenže přišla 50. léta a s nimi proticírkevní politika. „Pak už nic nebylo jako dřív,“ pokračuje smutně sestra Pavla.
Nejdříve byly sestry rafaelky násilně odvezeny do Rýžoviště na Bruntálsku. Budova sanatoria na chvíli osiřela, za krátkou dobu však začala plnit zcela nové poslání.
Kněží a řeholníci, kteří byli v této době nuceni opustit své kláštery, byli umisťováni do pracovních táborů, případně přidělováni k „pétépákům“. Pro ty, kteří již byli staří a práce neschopni, byly zřizovány takzvané soustřeďovací tábory. A jeden takový vznikl i v Moravci.
V roce 1951 byl v budově bývalého sanatoria zřízen charitní domov pro přestárlé kněze. Do volných prostor se přestěhovalo 42 kněžích a řeholníků z Velehradu a spolu s nimi přijely i sestry řádu de Notre Dame.
Protože kněžích a řeholníků přibývalo, připojila se k charitnímu domovu pro duchovní i budova bývalého chudobince - Louisin dům.
Úschovna pro kněze, odkud si je StB vyzvedávala k výslechům
Pečlivě střežení obyvatelé nesměli svůj „domov“ opustit. „Řeholníci byli neustále pod dohledem. Byly jim odebrány občanské průkazy a platil zákaz styku s lidmi zvenčí,“ popisuje Pavla.
U našeho příštího setkání je i bývalá staniční sestra Marie Kašpárková a obě se mi snaží přiblížit tu nejvíc ponurou dobu existence charitního domu.
Po roce 1960 fungoval charitní dům jako jakási úschovna pro kněze a řeholníky, odkud si je příslušníci státní bezpečnosti „vyzvedávali“ k výslechům a také do vazby.
„Je škoda, že jste nepřišla před dvěma lety, když ještě žil Mons. Josef Valerián. Ten by vám povykládal, co všechno si zažil,“ shodují se obě ženy.
Sestra Pavla a bývalá staniční sestra Marie Kašpárková zároveň vzpomínají i na další církevní představitele a vzájemně se doplňují.
„Když nám Pán Bůh něco vezme, tak nám něco dá. Myslím, že ti lidé získali ve vězení přátele na život a na smrt a naučili se veliké pokoře. Když o té době mluvili, říkávali, že to pro ně byla vysoká škola,“ vypráví Pavla. „Bohužel jsme taky zažily neblahé důsledky mučení a týrání,“ doplňuje bývalá staniční sestra.
Pacienta deprese zlomila a ovládla, vůbec nemluvil a jen ležel
Zdravotní a psychické problémy provázely staré kněze hlavně v závěru jejich života. „Trpěli třeba obrovskými bolestmi hlavy,“ líčí Marie Kašpárková.
„Jeden z nich byl přes rok na samotce a jezuité ho k nám dovezli jako ‚ležáka‘. Vůbec nemluvil, jenom ležel. Ta deprese ho tak zlomila a ovládla, že z něj udělala na velmi dlouhou dobu ‚ležáka‘. Aspoň my všichni tady jsme si mysleli, že je ‚ležák‘. A on najednou - po hodně dlouhé době - vstal, začal mluvit a byl k nezastavení,“ popisuje jeden ze silných příběhů Pavla.
„Střídaly se u něj depresivní a manické fáze,“ vysvětluje Kašpárková. „Prožil si něco, co bylo spouštěčem maniodeprese. Měl období, kdy třeba týden nevylezl z postele a pak jsme ho zase museli od nás odhánět, protože nám chtěl pořád něco vykládat. Zemřel, když mu bylo hodně přes devadesát let,“ uvedla.
Jinému z obyvatel, někdejšímu vysoce postavenému knězi, který si prošel hodně zlým obdobím, se vracely vzpomínky na ty hrůzy. „Víte, oni si třeba ve vězení nesměli lehat na postel, leželi na zemi. A on si najednou z ničeho nic začal taky lehat v noci na zem. Daly jsme ho vždycky zpátky na postel, pak jsme ho šly zkontrolovat a byl zase na zemi. Tak jsme mu nakonec daly matraci na zem vedle postele, aby nespal na zemi,“ vzpomínají ženy z Charitního domova Moravec.
Ten kněz chodíval také hodně do rohu místnosti. „Slýchávaly jsme od těchto kněží, že když byli u výslechů, bylo tam vždy víc dozorců, kteří je bili. Oni se před ranami schovávali do rohu, protože tam bylo nejvíc bezpečno, nemohli na ně ze všech stran.“
Jinak ale prý byl ten muž v Moravci spokojený. Chodil například ostatním kněžím, kteří sami nemohli, nakupovat a pro poštu.
V posledních okamžicích znovu prožívali své kruté osudy
O důsledcích psychicky i fyzicky mimořádně náročných životních prožitků mi později vypráví i vedoucí sociální služby Petra Řezáčová.
„Měli jsme tady jednoho kněze, který dřív pracoval v pohraničí. Když umíral, mluvil jen německy, plakal a mluvil o lidech, které vypravoval (dával jim útěchu) za druhé světové války do Osvětimi. V těch posledních životních okamžicích ti lidé znovu prožívají své mnohdy kruté osudy,“ říká.
Ke zlomu došlo v závěru šedesátých let. Řeholníci mohli odejít a charitní domov začal sloužit převážně těm kněžím, kteří si ve stáří nebo při zdravotních problémech vybrali tuto adresu dobrovolně.
Neblahý „dozor“ nad církvemi však pokračoval až do roku 1989. To zde žily už jen tři desítky duchovních. Po sametové revoluci opustily charitní domov sestry de Notre Dame a přišly zpět sestry rafaelky, jež se zapojily do pracovního procesu v prádelně, kuchyni i na ošetřovatelském oddělení.
K obnově areálu docházelo postupně. Nejprve byla postavena nová budova, pak byly zmodernizovány všechny služby, technická část dostala nové vybavení, byl upraven park a každoročně dochází k dalšímu vylepšování.
Dnes je charitní domov otevřený nejen pro kněze, řeholníky a řeholnice, ale i pro všechny, kteří chtějí své stáří prožít v duchovním prostředí. Nyní tam je 83 klientů, z toho už jen 3 kněží a 5 řádových sester. Většina z nich je převážně nebo zcela odkázána na péči druhých.
