Jak říká, ještě rok po návratu se zbavuje zvyků z Ugandy. „Přijdu do restaurace a vyhazuji led z pití, protože nevím, z jaké je vody. Na záchodě si vyhrnu nohavice, protože čekám suchou latrínu, nejím oblohu, protože není umytá a spařená, a oni tam chodí na záchod na zeleninové záhony,“ popisuje.
„Jednou jsem šla tady učit angličtinu a říkala si: ‚A jéje, prší, na hodinu nikdo nepřijde.‘ V Ugandě totiž lidé nechodí do práce, když prší. Souvisí to i se sjízdností většinou prašných cest a s výpadky elektřiny při deštích. Když prší, nefunguje tam nic. Když je tady výpadek elektřiny, čekám, že se ozve pípnutí a naskočí elektrocentrála, což je v Ugandě běžné,“ směje se Třebíčanka, která nyní učí angličtinu, zabývá se výrobou panenek a sociálními službami.
Jednou z prvních věcí, kterou se musela po příletu do Ugandy naučit, byla jízda vlevo a orientace v místní dopravě.
„Silnice ve velkých městech jsou asfaltové, jsou tam i semafory, ale nikdo je nerespektuje, stejně jako nikdo nedává přednost vlaku na přejezdech. Před vlakem běží člověk v reflexní vestě a s praporkem a snaží se zastavit dopravu. Když se mu to nepodaří, musí vlak zastavit,“ líčí pětatřicetiletá žena.
Kdo někoho nabourá, musí okamžitě ujet. Jinak ho dav zlynčuje
Řidiči a chodci uctivě uhýbají jen divoce projíždějícím prezidentským nebo vojenským kolonám. „Pokud byste jim neuvolnil cestu, tak vás mohou přejet. Byla jsem toho svědkem. Vojáci jsou zvyklí střílet, takže lidé mají respekt,“ vypráví Mirka Doležalová.
Pro Středoevropana je stěží stravitelným rysem postoj při zavinění nehody. „Pokud byste tam někoho vy autem srazil, nebo dokonce zabil, tak se doporučuje co nejrychleji ujet. Na místě by vás zlynčovali a zřejmě zabili. Byla jsem svědkem takového lynče, na ulici dřevěnými tyčemi umlátili muže, který se jiným pokusil ukrást motorku,“ říká žena.
Podle ní se syrovost života v Ugandě projevuje ve všech podobách. V prožívání radosti i všudypřítomné smrti, kterou místní berou jako nedílnou součást existence.
„Učila jsem se od nich žít v přítomnosti, z každého okamžiku vytěží maximum. Jsou optimističtí a stále usměvaví, volně nakládají s časem. Smějí se a říkají: ‚Vy máte hodinky, my máme čas.‘ Smrt pro ně není něco osudového, neumí si představit, že by někdo mohl být ateista, žít bez Boha. Má víra v existenci Boha se tam nezměnila, ale oprostila jsem se od toho, o čem nám křesťanská věrouka říká, že v to máme věřit,“ líčí Doležalová.
V ohrožení jsou albíni. Lovci je chytají, mají prý magickou moc
Uganďané budí dojem jediné rodiny, i když se jedná o zemi, kde je pětatřicet jazykových dialektů. Jsou tam ale velké kulturní rozdíly. Vedle luxusních hotelů v jedné části například dodnes v oblasti Buikwe u Viktoriina jezera funguje šamanismus s praktikováním lidských obětí.
„Za šamany lidé chodí pro uzdravení, aby nabyli bohatství, uspěli v politice. Šamani provádí zvířecí i lidské oběti, používají části těla jako jazyk, genitálie, ruce, nohy. Navíc se tam drží víra, že magickou moc mají albíni, takže tam přijíždí lovci albínů, kteří je doslova loví a na černém trhu prodávají za vysoké částky,“ popisuje Doležalová.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
Do Ugandy se chce ještě na delší dobu vrátit a věnovat se právě odstraňování předsudků vůči albínům.
„Chtěla bych tam podnítit vzdělávání, že albinismus není nic magického ani prokletí pro komunitu, že jde prostě o genetickou vadu. Jsou tam albíni, kteří celý život neopustili chatrč, aby je nikdo neviděl. Znala jsem HIV pozitivní matku, která měla syna albína, a sousedi jí říkali: ‚Až zemřeš ty, my tvého syna pro dobro naší komunity zabijeme‘,“ říká Doležalová.
Překvapením pro ni bylo, že v Ugandě je zvykem klekat před autoritou. Ženy musí klečet v každém věku, chlapci do svých dvanácti let.
„Kdybyste chtěli odmítnout respekt, který vám takto prokazují, pokládali by to za nevhodné. Děti doma nesmí sedět na gauči. Když chtějí mluvit k rodičům, musí kleknout a šeptat,“ vypráví Doležalová.
Chodit do školy je motivující. Děti tam dostanou najíst
Prostí Ugaňďané mají jednoduchou stravu. „Hodně jedí matoke - zelené banány, které ale nejsou sladké. Často se jí také fazole nebo jídla z pošo, což je místní rostlina, hodně zelí a ovoce včetně běžných banánů,“ popisuje Doležalová.
O svátcích a slavnostech bývá hovězí, vepřové nebo kuřecí maso ve šťávě. „Ve škole jí děti jenom ovesnou kaši. Ale pro ně je to motivační, že ve škole aspoň dostanou něco k jídlu, protože doma by třeba nedostali nic,“ řekla Doležalová.
Její srdeční oblastí Ugandy je oblast Karamoja podél hranice s Keňou. „Žijí tam pastevci, agresivní, bojovné a hrdé kmeny. Žijí tradičním způsobem života, jsou podobní známějším Masajům, ale jsou autentičtější. Mají plastické tetování v obličejích, nosí klobouky, náhrdelníky. Komunikují nenápadnými jemnými gesty a grimasami. A až do dvanácti let chodí nahatí,“ směje se Doležalová.
