V pátek 22. září uplyne 110 let od schůze pěstitelů v Německém Brodě, kde bylo doporučeno založení bramborářské organizace. Ta pak opravdu do roka a do dne vznikla pod názvem Svaz pěstitelů zemáků.
Důležitou práci na tom tehdy odvedl kromě jiných Antonín Švehla, pozdější premiér Československa. Švehla pak tuto organizaci desítky let podporoval.
„Považoval za důležité zdokonalovat produkci a specializaci v českém bramborářství,“ ohlíží se Jaromír Jun, jenž dlouhá léta patřil mezi opory Výzkumného ústavu bramborářského v Havlíčkově Brodě. Zajímá se podrobně i o historii pěstování této plodiny.
Jun pochází ze zemědělské rodiny. Narodil se v obci Hluboké nedaleko dnešní Vírské přehrady. Rodiče měli větší hospodářství, po tátovi byl sokolem. V roce 1948 cvičil na Všesokolském sletu. Později však musel místo studií dva roky fárat do dolů. „Tátu tehdy označili jako kulaka,“ zavzpomínal.
Bádání nad ideální vzdáleností mezi jednotlivými řádky
Později se ale přece jen dostal k bramborářství. Z pozice výzkumného pracovníka kdysi s kolegy z jiných států třeba řešil, jaká vzdálenost by měla být mezi řádky při pěstování brambor. Vyzkoušeli různé vzdálenosti a shodli se na 75 centimetrech. Tomu se pak přizpůsobovala technika pro zemědělce, a to na obou stranách železné opony.
Jaromír Jun dnes v žije v jihlavském domově pro seniory, kde o své „životní“ plodině stále rád a se zápalem diskutuje. „Jsem už čtvrt století v penzi. Dnes mám zemáky nejraději k večeři třeba s cibulkou a k nim mléko. A rád se dívám, když kvetou, to je radost sledovat pole. Když jsme mívali třeba dvacet odrůd, tak každá kvetla jinak,“ vzpomíná.
Jun je i autorem knihy o skladování brambor. Kupující by si podle něj vždy měli nechat pytel rozvázat a brambory si prohlédnout, než si je odvezou domů.
Když pak brambory uloží doma ve sklepě, měli by je nechat tři týdny po sklizni „vydýchat“. V té době brambory ještě potřebují teplejší vzduch zvenku. Po třech nedělích už je dobré ve sklepě srážet teplotu. Ta uskladňovací by měla být od čtyř do devíti stupňů Celsia. Při vyšší teplotě totiž začnou brambory klíčit a při nižší zase sládnout.
Poděkování od peruánského velvyslance
Když ještě žila manželka Jaromíra Juna, tak spolu o bramborách rádi diskutovali. „My jsme se ženou doma o ničem jiném nemluvili, když šla děcka spát,“ směje se.
A popisuje, že třeba ty nejranější brambory na českém trhu bývají z Egypta. „Naše domácí začínají až v květnu,“ přibližuje.
Jun se s oblibou noří do historie brambor. Vedl třeba spor o to, jestli je jejich kolébkou Peru, nebo Chile. A přinesl řadu důkazů o tom, že to je Peru.
„To ale ještě byly divoké brambory. Ověřoval jsem si to v archivech. Když k nám pak přijel do Havlíčkova Brodu peruánský velvyslanec, tak mi přišel poděkovat. V Peru nedaleko Limy dnes mají i největší výzkumný ústav na světě, kam se jezdí učit bramboráři z celého světa. Teď se tam hodně vypravují Číňané, kteří začali nahrazovat rýži,“ podotkl Jun.
Polí s bramborami ubývá. Proto je rád, že už je v důchodu
A je rád, že žije na Vysočině, tedy v republikovém centru bramborářství. Ne všude v kraji se ale této plodině daří, třeba v okolí Žákovy hory je to s nimi složitější. Stejně tak i v jiných vyšších polohách, kde je kratší vegetační doba.
Juna ale trochu mrzí, že plochy osázené bramborami se od dob první republiky v českých zemích razantně zmenšily. Kdysi to bývalo 400 tisíc až 500 tisíc hektarů.
Loni byla plocha bramborových polí včetně pozemků drobných pěstitelů 29 500 hektarů. Proto je nutné brambory dovážet. „Takže jsem byl i rád, že jsem šel do důchodu,“ usmál se Jun.
