„Jsme bezdomovci a tady jsme doma,“ říká jeden z nich, sedmačtyřicetiletý Antonín Bárta.
Sedíme před chatkou pod stříškou na vybledlé sedačce a Antonín mávne rukou směrem k městu: „Tam dole mám manželku.“
Tam někde dole ve městě Antonín žil dřív, než se cosi stalo a on o manželku i bydlení přišel.
Už rok je jeho stálým spolubydlícím devětatřicetiletý Jan Sýkora. I on přišel o manželku a navíc také prošel protialkoholní kúrou.
Neúspěšnou, protože, jak přiznává, přestat pít může jen ten, kdo přestat chce - a on nechtěl. V Humpolci žije jeho matka, on ale zvolil život na ulici.
Co nám tady chybí? Dříví si naděláme, zatopíme, uvaříme
Oba muži nyní sedí před pestře pomalovanou chatkou vedle sebe a jako bratři se dělí o cigaretu, kterou jeden z nich vždy ubalí z provlhlých slepených papírků a tabáku z paklíku.
„Někteří se hádají, ale my ne, viď, Toníčku. Co nám tady chybí? Dříví si naděláme, zatopíme, uvaříme si,“ říká Jan svému spolubydlícímu a chytne ho kolem ramen.
Kouří nový tabák, to je ale prý výjimka. „To je zázrak, jinak totiž kouříme vajglovinu - tabák vysypaný z vajglů, co najdeme. Jo, chutná jinak, ale zvyknete si rychle,“ usmívá se Antonín a lačně se napije vody z půllitru. Před chvílí přišel z města s igelitkou plnou zásob, které porůznu sehnal.
U nohou mu vrtí ocasem bílá fena křížence, které říkají Cyndi. „Patřila mé ženě, chtěla ji dát pryč, tak jsme si ji vzali sem. Akorát škoda, že je bílá, tady bude brzy černá,“ směje se Antonín.
Pokud nedělají problémy a nepořádek, město je toleruje
Město je toleruje pod podmínkou, že u chaty budou udržovat pořádek a nebudou obtěžovat své okolí.
„Dali jsme jim tam na začátku kontejner na odpadky a dohodli se, že pokud tam nedělají problémy, budeme je tolerovat a necháme je tam žít. Jejich styl života nezměníme a nemyslím si, že je řešením poslat je bydlet pod most,“ říká humpolecký starosta Jiří Kučera.
V chaloupce býval hostinecPerníková chaloupka je někdejším výletním hostincem Na Letné, který zde vznikl za první republiky ve 30. letech minulého století. Hrávala tu prý i hudba, na venkovním parketu se tančilo. To je ale už dávná minulost. Postupně hospoda přišla o majitele, byla dlouho opuštěná a pak ji zabydlili bezdomovci. Jeden z nich tady vypaloval v ohni měď z kabelů a pak - byl to samotář - omrznul. Kvůli infekci potom přišel o nohy, takže už v chatě nemohl bydlet. Potom tam přišli nynější obyvatelé. |
Bezdomovci berou vodu ze studánky. Živí se tím, co najdou v kontejnerech a příležitostnými pracemi: sběrem jablek či drobnou zedničinou. Antonín je houbař, tak chodí na houby. I ty se prý, jsou-li kvalitní, dají slušně prodat.
Na venkovním ohništi si uvaří polévku, buřtguláš či opečou klobásu. V chatě jsou kamínka, ale ta slouží jenom v zimě - jejich sezona tedy začala právě teď.
„Než začne mrznout, musíme opravit okno. Je prasklé, to bychom tu vymrzli,“ líčí Antonín.
V noci prý vždycky jeden z mužů bdí a jednou za hodinu přiloží do kamínek.
„Naděláme dřevo, akorát nám někdo bude muset koupit plátek do pily, ten starý se nám zlomil a sekera je taky rozbitá,“ naznačuje nenápadně Jan.
Na Vánoce bývá chatka plná, cukroví i víno donesou sousedé
Kromě této stálé dvojice v chatce ještě pobývají další - někdy jeden nebo dva, jindy jich je i deset.
„Na Vánoce nás tady bývá plná chata - dokonce i stromeček máme. Máme žárovičky a baterky k nim vždycky někde seženeme. Sousedi nám dají trochu cukroví i láhev vína, špatně se nemáme,“ těší se Antonín.
Perníková chaloupka slouží bezdomovcům ze širokého okolí jako občasný hotel. Všichni ji znají a občas Antonína uprosí o nocleh.
„Musí donést flašku jako ‚vstupenku‘. A ti, se kterými máme špatné zkušenosti, už k nám víckrát nesmí. I tak se někteří vrací a kradou nám tady, když nejsme doma. Takové zloděje si pak ale najdeme. Já takhle už třikrát přišel o mobil a třikrát už jsem ho dostal nazpátek,“ říká Antonín.
Neznámé zájemce o nocleh či několikadenní ubytování si prý prověřuje.
„Nechám třeba ležet na stole trochu peněz. Když se něco ztratí, tak toho zloděje okamžitě vypakuju. A když tam peníze zůstanou, vidím - ten je poctivej, tomu se dá věřit,“ popisuje.
Princezna Filoména se vždycky ožere a pak se ztratí
I ženy tu pobývají. Zdá se, že však nepožívají žádné zvláštní výsady. „Teď tady s námi bydlí princezna Filoména, ale vždycky se ožere a ztratí se a my abychom ji pak hledali. Já ji už hledat nebudu,“ říká Jan.
„Kdepak je ta Dorota?“ zeptá se Antonín. Jaká že Dorota? Antonín se zasměje. „Dorota je Filoména, my jí říkáme Dorota Máchalová. Je to Pražačka, to jsou divný lidi. Přijde sem, dáme jí jídlo, ona nám tady po sobě ani nádobí neumyje a zase zmizí.“
Jan podotýká, že Dorota spává vedle v pokoji. „Chtěla by spát v místnosti s námi, ale my ji tam nechceme. Ani nevíme, jak se jmenuje - nemá žádné doklady, tak jak se to můžeme dovědět?“
Rohlíky a chleba najdeme v „kontoši“. Tam je jídla!
Antonín má na stolku u chaty rozečtenou kovbojku Prokletý prapor. Hraje tu malé rádio postavené na parapetu.
V chatě je zatuchlo, ale pořádek. Když venku svítí slunce a je teplo, působí takový život docela pohodově.
Má ovšem svá specifika. „Peněz moc nepotřebujeme, rohlíky a chleba si najdeme v ‚kontoši‘. Tam je jídla! Jednou jsme tam našli celou mraženou kachnu a kuřata... někdo odjížděl na dovolenou, tak všechno naházeli do kontejneru. Uvařili jsme ji na ohništi. To jsme se poměli,“ líčí Antonín.
Pravidelným rituálem je „chodit na zelený“ čili sbírat prázdné lahve.
Antonín zašmátrá za lavicí a vytáhne odtud cosi podobného laminátové tyčce od stanu.
„Já si na to beru tuhle čarodějnou hůlku, říkám jí Harry Potter. Tou hůlkou naberu flašku a podám ji kolegovi. Tuhle jsme jich na jednom místě našli třiačtyřicet! Tak jsme si koupili tabák,“ popisuje Antonín.
V pět ráno po diskotéce, to bývají žně. Nesmí ale zaspat
Také časné ranní vstávání musí vzít za své ten, kdo chce žít volným životem. V Humpolci bývají diskotéky - bezdomovci o nich mají dobrý přehled.
„Jdeme tam po té diskotéce hned v pět ráno. Ještě se tam po okolí válí ožralí z té diskotéky, a co tam už najdete kolem nedopitých lahví! Kolu s rumem, víno, cokoli... najdeme jich tam i padesát. Musíme tam ale být co nejdřív, protože jinak by nám to ostatní vybrali,“ popisuje Jan.
Proč takhle žije? Po otázce se podívá do mraků. „Ne, nejsem hlupák. Dělal jsem revitalizace budov, zateplení. Ale... Zvyknete si na tenhle free život,“ řekne a roztáhne ruce.
„Ale pere vám matka, která je v důchodu, přitom vy byste se měl starat o ni, ne?“ ptá se reportér MF DNES. Jan mlčí, pak se zahledí do stromů v parku a vrací se s Antonínem k jejich společné dvoulitrovce vína.
