Chvílemi pršelo, a to cyklisty čekala trasa do Třebíče s převýšením 1 300 metrů. Dvojkolo získalo v pelotonu záhy přezdívku Růžová bestie. ‚„Bylo to náročné, stoupání nás trápila, hlavně mě. K tomu hodinový déšť. Myslím, že pro letošek mám už na kole odježděno,“ smála se v úterý odpoledne na krátké regenerační zastávce v Krahulově, jen kousek před cílem, devětadvacetiletá Miezgová.
Na dvojkole nikdy předtím nejela. „Ráno v sedm jsem na něj sedla poprvé. Asi po dvou kilometrech jsme se s kolegou sladili. Nic mě neučil, bylo to velice přirozené. Jede skvělá parta, jinak bych při desátém kopci vzdala. Takhle jsem i těch dalších sto vyšlapala,“ zhodnotila Miezgová.
Jejím kolegou v sedle dvojkola byl Martin Souček, cyklista ultramaratonec, hlavní tahoun projektu benefiční cyklojízdy na podporu paliativní péče a šéf pořádajícího projektu Domestici.
„Nejet na dvojkole, tak bych tu trasu nedošlapala. Heslo Domestiků Nejedu sám platí na kole i v paliativní péči,“ věří Miezgová. Mladá žena byla hlavní tváří čtvrté, patrně nejnáročnější etapy benefiční jízdy, nazvané „8 dní pro paliativu 2026“. Jízda začala 6. června a po osmi zastávkách skončí 14. června v Čerčanech. Cílem bude tamní Hospic Dobrého Pastýře.
Každá etapa nese konkrétní lidský příběh
V Třebíči byl etapový cíl v Domácím hospici sv. Zdislavy. „U Telče je spláchl velký déšť. V Krahulově na posledním osmikilometrovém dojezdu do cíle v Třebíči účastníky jízdy doprovodilo dvacet až třicet cyklistů z řad veřejnosti,“ řekla pořádající úterní etapy a pracovnice třebíčského hospice Hana Jakubcová.
Cílem jízdy je upozornit na význam paliativní a hospicové péče a zároveň vybrat dva miliony korun na podporu osmi hospiců na trase cyklojízdy. Do jízdy se zapojují lidé, kteří pečují nebo pečovali o své blízké v závěru jejich života. Každá etapa tak nese konkrétní lidský příběh.
Nekupujte mi květiny. Zesnulá šéfka charity zanechala truchlícím dojemný vzkaz |
Jedním z nich je příběh Klaudie Miezgové. A jejího dědečka, o kterého v čase poslední fáze jeho onkologického onemocnění Klaudia pečuje už rok na hájence u Domamile.
Třiaosmdesátiletý dědeček Klaudie Josef Kopec celý život pracoval v jaderné energetice. Byl u zrodu dukovanské jaderné elektrárny, kde vedl odbor dozimetrie a školil nové pracovníky. Dělal audity, pracoval v zahraničí, například ve Finsku, kde se účastnil projektů jaderné energetiky.
V Černobylu monitoroval situaci rok po havárii
„Na jaře 1987 vedl tým, který v Černobylu monitoroval situaci rok po havárii. Tehdy poprvé pracovně potkal mladou Danu Drábovou. Sama několikrát řekla, že právě tato zkušenost byla určující pro její další profesní směřování,“ pověděla Jakubcová. Hospic svaté Zdislavy pomáhá Klaudii při péči o Josefa Kopce.
Po návratu z nemocnice na domovskou hájenku na dožití Josef Kopec pookřál. „Zapomíná, ale hlava mu funguje, dokáže chodit. Čte noviny, sleduje všechno, co se děje kolem elektrárny v Dukovanech. Pamatuje si mnoho z lidí, s nimiž tam kdysi pracoval. Vidí je na fotce a hned říká: toho znám,“ líčí Miezgová.
I dnes Josef Kopec vnímá aktuální dění. „Sleduje i naší cyklistickou jízdu, podporuje mě. A řekl mi před jízdou, že jsem šílená,“ smála se unavená Klaudia Miezgová.
Josef Kopec se narodil v hájovně nedaleko té, kde dnes žije. Jeho otec byl hajný. „Rodiče za války pomáhali parašutistům, riskovali životy celé rodiny. Ale vnímali, že je potřeba něco udělat,“ uzavírá Jakubcová. A tak i Klaudia Miezgová usedla v úterý poprvé v životě na dvoukolo, protože cítila, že to má velký smysl.
