Svoji pravou identitu chce autorka knihy Necudná nechat skrytou. Otevřeně v ní popisuje třeba týrání. Zároveň ukazuje cestu, jak si bití od muže nenechat líbit a znovu žít se vzpřímenou hlavou. „Ta kniha je napůl fikce a napůl se opírá o skutečnost,“ říká Linda Hogen.
V jedné z kapitol popisuje mimořádně vypjatou situaci. Když byla dcera hrdinky knížky menší, ležela v kojeneckém vajíčku na samé hraně postele. Na nebezpečné místo ji postavil podnapilý otec.
Její máma si mu totiž dovolila říct, ať ji nebere do náruče, když je opilý. „Ty mi nebudeš říkat, co smím a nesmím dělat,“ zuřil.
„Důrazně mi to vysvětlil tím, že mě skopal v kuchyni pod linkou, a já napůl futer viděla, jak se tam to vajíčko naklání na kraji postele, kam ho postavil. Bylo mi jedno, co udělá mně, jako by bylo jedno každý mámě ve chvíli, kdy si představuje, jak si kojenec rozbije hlavičku při pádu na zem. Nenáviděla jsem ty okamžiky strachu. A to byl ten důvod, proč jsem se rozhodla to ukončit.“
Zakázané kojení
Hrdinka knížky svého muže tyrana nenáviděla i milovala, protože to byl otec jejího dítěte. Musela překousnout i to, že jí brzy zakázal kojit.
Byl totiž své ženě nevěrný a sužovala ho nejistota, zdali se nenakazil. Bál se, aby se případná nákaza nedostala přes matčino mléko k jeho nedávno narozenému dítěti.
„Stalo se to jen měsíc po návratu z JIPky, kde jsem s ní byla skoro čtyři týdny kvůli předčasnýmu narození. Mlíko byl dar. Každá kapička mlíka byla dar. Neměla jsem ho. Moje dítě bylo v inkubátoru a tělo, který nedrží dítě v náručí, si jen těžko mateřský mlíko vytváří,“ říká hrdinka knížky.
Ze zničujícího vztahu se dokázala vyvléct. Zadlužená po uši, utahaná z brigád, o deset kilo lehčí, prázdná a zlomená, ale svobodná a hrdá. Začala si zase vážit sama sebe. A nezalitovala.
Píše od dětství
Aby ale nedošlo k omylu. Kniha Necudná zdaleka nemá jen tragický odstín. „Už mám reakce hlavně od čtenářek, že se u toho i výborně baví,“ popisuje. Linda Hogen se i na intimní situace snažila podívat s humorným nadhledem. Hlavní postava knížky popisuje, jaké muže na Vysočině během svého života potkala a co všechno s nimi prožila.
Jak jsem potkala frontmana slavné kapelyUkázka z knihy Necudná, konkrétně z kapitoly nazvané Frontman: Bezesporu nejzáživnější je vzpomínka na mou velkou lásku z hudebního průmyslu. Řeč je o frontmanovi jedné velmi úspěšné české kapely. Ale to není příliš podstatný. Daleko podstatnější je fakt, že má rád netradiční zážitky stejně jako já. |
Psaní považuje Hogen za svoji životní potřebu. Už v dětství si sama dělala školní časopis. I dnes ve čtyřiatřiceti mívá nutkání vypsat se z bolestí i radostí.
Zpočátku vůbec neuvažovala o tom, že by mohla vydat knihu. Jen svým kamarádkám posílala útržky toho, co napsala z vnitřní potřeby. Pak se ozval nakladatel, že by z toho mohla být knížka. A doporučil autorce, ať se nebojí jít v popisech až do intimností.
„Já mám třeba jednu kapitolu za deset minut napsanou. Někdy jsem nekritická, jindy extrémně kritická. Pak už to po sobě nerada čtu, pro mě je to hotové. Základ knížky jsem začala psát jednou u skleničky vína,“ vzpomíná autorka.
Známí jí prý říkají, že ona toho zažije za jediný rok tolik, co oni za deset let. „Vážu na sebe divné příběhy. Na jednu stranu je pravda, že prožívám život se vším všudy, ale někdy bych si ráda odpočinula. Nemusela bych toho zažívat až tak moc,“ zamýšlí se.
Přála by si, aby knížka dala po přečtení ženám pocit, že by se měly více věnovat potřebám svých mužů. „Chlap nepotřebuje jen teplou večeři, jak si ženy mnohdy myslí a oni se tak muži někdy i tváří. A chlapi aby si uvědomili, že stárnout je hezké. Není nutné si něco dokazovat, jak stárnoucí chlapi často mívají ve zvyku,“ míní Linda Hogen.
Líbí se jí, když partneři vedle sebe umějí elegantně stárnout. Hlavní hrdinka knížky ale tvrdí, že se nikdy nevdá, protože každému chlapovi uteče. Na rovinu jim to i v začátcích říká. „Smějou se tomu. Nějakej čas. Než se to stane. Pak přicházejí různorodý reakce.“
A jak je na tom sama autorka? Měla hodně těžké životní období, ale pak se jí ho podařilo zvládnout. „Dříve jsem hodně věřila na lásku. Zažila jsem pak cosi zlomového a dnes už nechci po špatné zkušenosti jen tak někomu věřit. Řekla jsem si, že jsem strašně samostatná. Chci si dělat vše podle svého a ne poslouchat někoho, kdo mi říká, co mám dělat. Ale jednou třeba, možná...“
