Kdo vás do soutěže přihlásil?
Překvapilo mě tím vedení nemocnice.
Vy už jste také absolvovala první setkání s dalšími finalisty i s celým štábem. Jaké z toho máte pocity?
Měli jsme třídenní soustředění u Rychnova nad Kněžnou. Jel se mnou i manžel, což bylo moc fajn, protože máme dvě děti a po sedmnácti letech jsme vyrazili konečně spolu někam sami. (směje se) Po příjezdu nás čekaly rozhovory, líčení a focení se známými osobnostmi. Já jsem dostala za partnera Mariána Vojtka. Večer bylo oficiální představení, druhý den dobíhalo focení. Odpoledne jsme s ostatními aktéry poseděli a popovídali. Závěrečný večer nás čekalo divadelní představení Nejstarší řemeslo. Vše probíhalo ve velmi příjemné a přátelské atmosféře. Hrozně rychle to uteklo. Musím říct, že jsem si tam hodně odpočinula a užila si to.
Jako sestra slouží už půl století. Učivo nelze vměstnat do čtyř let, tvrdí |
Chtěla jste být odmalička zdravotní sestřičkou?
Já vlastně ani nevím – jako malá jsem chtěla být asi princeznou. (smích) Ale řekla bych, že u mě to vlastně vždycky směřovalo k práci zdravotní sestry. Babička a strýček byli bylinkáři. Spolu s nimi jsem sbírala lípu, diviznu, heřmánek a jiné léčivky. Babička mi hojila rány třezalkovým olejem, měsíčkovou nebo kostivalovou mastí. Já jsem totiž byla takové to „šikovné“ dítě, takže jsem poměrně dost času trávila v chirurgické ambulanci s obraženými prsty, zlomenou nohou nebo s nějakou ránou, která potřebovala zašít. Vzpomínám si, že mě jednou dokonce ošetřoval náš nynější pan primář.
Zuzana Šiborová (44)
|
To skutečně vypadá, že u vás vše směřovalo k povolání zdravotní sestry...
Nejen to. Moje maminka se dlouhodobě starala o tetičku, která byla po lehké cévní mozkové příhodě. Do této péče jsem se musela aktivně zapojit i já. Dalším impulzem byl výběr školy. Zdravotnická škola byla blízko, a to ve Žďáře nad Sázavou. Navíc jsem tam mohla bez přijímacích zkoušek, protože jsem měla velmi dobrý prospěch.
Když jste tedy jako dítě byla poměrně často v chirurgické ambulanci – bála jste se, nebo jste spíš zvědavě pozorovala, co se kolem vás děje?
Já jsem bývala hodně ustrašená. I proto se letos naše chirurgické oddělení zapojilo do Dne zdraví v novoměstské nemocnici. Chtěli jsme dětem ukázat, že se vyšetření v chirurgické ambulanci nemusí tolik bát. S paní doktorkou Svobodovou a za spolupráce figurantky Emičky jsme jim představili naši ambulanci a na modelové situaci ukázali, jak probíhá ošetření pacienta po úrazu.
Jaké vlastnosti by podle vás měla zdravotní sestra mít?
Všechny budoucí sestřičky by měly hlavně chtít tuto práci dělat. Je špatně, když někdo studuje na zdravotnické škole jen proto, že se jinam nedostal. Málokdo se pak v tom povolání najde. Pokud se někdo rozhoduje jít do zdravotnictví, měl by mít k tomuto povolání kladný vztah. Osobně pozitivně hodnotím, když je sestra nejen samostatná, ale i schopná pracovat v kolektivu. Důležitá je také empatie a komunikativní schopnosti. Za to nejpodstatnější ve zdravotnictví považuji zodpovědnost, spolupráci v týmu, chuť se vzdělávat a nebát se zkoušet nové věci.
Co vám v práci dodává energii?
Na chirurgii pracuji od školy, chirurgie je nejspíš moje poslání. A to i přesto, že jsem původně měla být interní sestrou. Chirurgie se pro mě stala srdeční záležitostí a hnacím motorem. Svou práci se snažím vykonávat svědomitě. Těší mě každý posun dopředu a sestřičky vědí, že chci, aby to klapalo. Na druhou stranu musím říct, že pracuji se skvělým týmem sester, lékařů i sanitářů, a proto je to o to jednodušší.
Setkáváte se s mnoha pacienty, a co pacient, to příběh. Vzpomenete si na nějaký zajímavý?
Určitě ano, i když ne vždy to jsou příběhy veselé. Když jsem ještě pracovala na lůžkovém oddělení, přijaly jsme s kolegyní pacientku v kómatu s infaustní diagnózou. Lékaři už jí nemohli pomoci. Zemřela druhý den, když jsem opět byla na službě. Později jsem se dozvěděla, že tato pacientka u sebe za války ukrývala židovské dítě. Po její smrti o ní vyšel článek v novinách. Když jsem ho četla, rozbrečela jsem se. Bylo to hodně silné.
A nějaký veselejší příběh?
Veselé je to pokaždé, když od nás pacienti odcházejí a jsou spokojení. Poděkují, řeknou, že se jim u nás líbilo, napíší pochvalu. Před nedávnem o nás jedna pacientka napsala, že jsme jí hodily pomyslný záchranný kruh a dali jí laskavé slovo, víru a naději. To je přesně to, proč tuto práci člověk dělá. Je to nádherná zpětná vazba.
Pelhřimov si jako poslední na Vysočině vychová vlastní zdravotní sestry |
Novoměstská nemocnice je spíše menší nemocnicí takříkajíc rodinného typu. Netoužila jste někdy pracovat třeba ve velké fakultní nemocnici?
Na to nejsem vnitřně nastavená. Je pravda, že se do jiných nemocnic zajedu ráda podívat, abych věděla, jak to tam funguje. Ale jinak mě fakultní nemocnice nikdy nelákaly. Tady jsem spokojená. Poskytujeme kvalitní péči a převládá zde přátelská atmosféra.
Co vás dostává do pohody doma? Máte nějaké koníčky?
Aktivní odpočinek pro mě znamená trávit čas se svou rodinou. Jezdíme na výlety, rádi poznáváme přírodu, hrady, zámky, zříceniny v blízkém i vzdálenějším okolí. V poslední době jsme byli třeba na zřícenině hradu Skály na kopci Štarkov u Nového Jimramova, v Dalečíně, Ronově, na hradě Svojanov a na zámku Jaroměřice nad Rokytnou. Jezdíme hodně na kolech. Také ráda zahradničím, chodím „na hůlky“ s kamarádkou nebo běhat. Ideální pasivní relax je čas strávený v klidu se zajímavou knihou.
