Smyslná salsa, elegantní balet, výstřední vogue. Každý z nich ve vás dokáže vyvolat nezapomenutelné a velmi návykové pocity. Donutí vás zapomenout na všechny nepříjemné starosti, prospěje fyzické kondici, a navíc tak smysluplně využijete volný čas.

_____________________________________________________________

SALSA

Hned při vstupu do kubánského podniku La Macumba, mě naprosto ohromila tamní atmosféra. Měla jsem totiž pocit, že lidé tu nejsou primárně kvůli alkoholu a divoké party (jako tomu bývá v jiných večerních klubech), ale hlavně kvůli tanci. 

Tančil tu snad úplně každý – od mladých párů až po starší elegány bez doprovodu. Jen co jsme si objednaly pravé kubánské mojito, přiskočil k nám tmavý urostlý muž a po­bídl nás, ať se přesuneme na parket. Přes hlasité latino hity jsem vůbec nerozuměla, co říká. Ale bylo to vlastně úplně jedno. 

Upřeně jsme se mu dívaly na nohy (občas i fascinovaně na jeho vrtící se zadek) a snažily se kopírovat kroky. Základ znám, ten mě nepřekvapil. Při salse posloucháte čtyři doby hudby, ale tančíte jen na první tři. Místo počítání jsme všechny pobrukovaly chytlavou melodii. „Pa-pa-pá, pa-pa-pá...“ U základu jsme ale samozřejmě nezůstaly. Přidaly jsme otočky, kroky ze strany na stranu a vše spojily dohromady. Vznikla nám krátká choreografie, kterou jsme pak ještě nějakou chvíli opakovaly stále dokola. 

Když jsem se ohlédla za sebe, viděla jsem dav lidí, který se k nám spontánně přidal. Všichni měli široký úsměv na tváři a prožívali každý krok, každou dobu. Bylo to tak skvělé! I když jsme se občas motaly a šlapaly jedna na druhou, vůbec nám to nevadilo. Užívaly jsme si temperamentní hudbu a nepopsatelné spojení s ostatními. Když uběhlo asi padesát minut, našemu lektorovi jsme zatleskaly a šly si ke stolu dopít objednané pití. 

Následovalo ale něco, co mi naprosto vyrazilo dech. Přistoupil ke mně prošedivělý pán a nastavil mi dlaň. Nejdřív jsem ho chtěla nacvičeným způsobem slušně odmítnout, ale pak mi došlo, že po mně vlastně nechce nic jiného než společný tanec. A musím říct, že jako taneční partner byl naprosto excelentní. Celou dobu mě vedl tak, že jsem si připadala skoro jako profesionál. Docela automaticky jsem najednou dělala kroky a otočky, které jsem nikdy předtím nedělala. Po skončení písničky mi poděkoval, doprovodil mě ke stolu a odtančil zpět na parket. Tento večer byl pro mě fakt nezapomenutelný a určitě si ho ráda zopakuji. Myslím, že salsa zde měla úplně jiné kouzlo než v jakémkoliv studiu nebo tělocvičně.

BALET

Ne vždy lze na taneční lekci zavítat do reálného prostředí. Třeba v případě klasického baletu by to bylo ­docela obtížné. Zamířila jsem tedy do taneční školy TC R. A. K. v Berouně

A protože jsem se v příští hodině měla za­pojit mezi tým tanečníků, kteří každoročně reprezentují ­Českou republiku na mistrovství světa v show dance formation, rozhodla jsem se ukousnout raději menší sousto – trénovat s juniorskou věkovou kategorií. Lektorka Alexandra Aldunina, jež vystupuje v představeních Státní opery, byla od samého začátku velmi elegantní a oproti kubánskému tanečníkovi ­téměř bez mimiky. 

Nejdříve jsme si lehli na podložku a začali se rozehřívat. Protahovali jsme krční svaly a pokračovali směrem dolů. Napnutou nohu jsme zvedali k hlavě a zpět (v mém případě to byl spíše pravý úhel). Cítila jsem mravenčení a bolest vnitřních stehen. Po patnácti minutách rozcvičky jsme se odebrali k taneční tyči. Alexandra nám nejdříve vysvětlila kombinaci a my ji pak s doprovodem klavírní hudby opakovali. 

Většinu času jsem samozřejmě opisovala, protože jsem jednak nerozuměla baletní terminologii a jednak nezvládla zapamatovat si, jak jdou jednotlivé prvky za sebou. „Zasaďte pánev, ramena dolů, napnutý nárt,“ opakovala mi stále dokola. Myslet na tolik věcí najednou byla fakt fuška. Každý ­pohyb jsem musela provést velmi kontrolovaně, k čemuž bylo zapotřebí maximální zpevnění. A kdo by to byl řekl, že to tak moc bolí! Vlastně už jen při samotném baletním postoji jsem po chvíli cítila zvláštní svalové napětí. 

Jenže to byl jen začátek. Na tyč jsme nyní měli položit napnutou nohu a tu, na které jsme stáli, pomalu krčit. „Plié,“ řekla Alexandra jemným, ale přesto výrazným hlasem. K noze, která měla být s lehkostí položená na tyči, jsme pomalu přikláněli tělo. Opět jsem ucítila bolest. Poprvé mi hlavou prolétly myšlenky typu: podpatky si tedy zítra večer asi nevezmu, běhat ráno nepůjdu, možná se vlastně ani nezvednu z po­stele. Kdo mě z této pozice vysvobodí? 

Nácvik mi trval o něco déle než mladým tanečníkům, ale nakonec se mi to podařilo. Pak jsme se všichni přesunuli od tyče do prostoru a na řadu přišly skoky. Ze vzpřímeného postoje jsme šli lehce do kolen, vyskočili a velmi měkce zase dopadli. Opět to byl docela tvrdý oříšek, ale dalo se to zvládnout. Zabrat dostala především ­lýtka, která jsem cítila ještě hodně dlouho poté. 

Poslední část jsme věnovali otočkám. S tím jsem také neměla až tak velký problém, protože jsem si pravidla piruet pamatovala ještě z dob, kdy jsem aktivně tančila. Při točení si musíme najít jeden bod před sebou a nespouštět z něho pohled. To je podle mého názoru hlavní klíč k tomu, jak tento pohyb elegantně ustát. Po skončení hodiny jsem se s jemným mravenčením, které mi procházelo celým tělem, odebrala domů. Druhý den jsem na tom byla přesně tak, jak jsem si myslela. Hodně polámaně. Baletky mají sice krásné povolání, ale patří jim můj obrovský obdiv. Balet je prostě pěkná dřina.

VOGUE

V hodině baletu jsem cítila jasná pravidla. Lekce třetího tanečního stylu byla naproti tomu naprosto uvolněná. „Tančete Vogue a vykašlete se na to, co si o vás kdo myslí,“ pronesl lektor Michal Černý hned v úvodu. Tahle věta mi zněla v uších celou hodinu. 

Tentokrát jsem cítila, že se mohu víc odvázat a méně kontrolovat. Chůze, pózy, hra, osobitost. Nejen o tom je taneční styl, který se dostal do povědomí i díky videoklipu popové hvězdy Madonny (píseň Vogue z roku 1990). A protože se mi tenhle tanec fakt líbí a v už v minulosti jsem do jeho podstaty byla tak trochu zasvěcena, muž v podpatcích stojící opodál mě vůbec nerozhodil. 

Michal nám nejprve řekl něco málo z historie a šlo se na věc. ­Začali jsme chůzí. Nebyl to klasický catwalk, který známe z módních přehlídek. Měli jsme zapojit více boky, zadek, ruce, zkrátka na maximum využít veškerou ženskost, již v sobě máme. Stále jsem se pozorovala v zrcadle, proti němuž jsme několik minut vykračovali. Pohyb byl pro mě trochu nepřirozený, a tak jsem měla problém zapamatovat si kombinaci: když vycházím pravou, kam jde bok a pravá ruka. 

Moc jsem nad tím přemýšlela, což bylo nejspíš špatně. Ale po několika opakováních to má hlava konečně pochopila a já se mohla plně soustředit na hudbu a na to, že jsem ženská. Na řadu přišel duckwalk. Název je odvozen od kachny, takže si možná dokážete představit, jak zhruba vypadá. V podřepu jsme se přesouvali tak, že jsme předkopávali nohy a houpali se v kolenou. Do toho všeho ještě plácat rukama. No, déle než deset vteřin jsem tento pohyb opravdu nevydržela. Ale stále jsem ho zkoušela. Trenér se díky svým vtipným komentářům a zajímavě vedené lekci postaral o úžasnou atmosféru. 

Mělo to jednu nevýhodu. Čas letěl jako voda a nám zbývalo už jen dvacet minut do konce. Vrhli jsme se proto na choreografii. Hudba byla asi stejně extravagantní jako všechno okolo. Zvuk kočičího mňoukání, hluboké beaty, zvláštní rytmus. Byla tak rychlá, že jsem měla zpočátku velký problém chytit správnou dobu. Ale šlo to. Cítila jsem se úžasně a přála si, ať hodina nekončí. Jenže čas nadešel. Za bouřlivého potlesku nám na závěr Michal společně s několika tanečníky předvedli malou taneční show. Tady jsem rozhodně nebyla naposled!

  9:10