Tomu se říká ideální stav. Jak dlouho vám trvalo, než jste se do něho s manželem dostali?
Samozřejmě to nebylo hned. Ze začátku u nás probíhaly klasické scénky typu „jak to, že nevíš, co já si myslím,“ a „ty bys měl udělat to a to, ale neděláš“. Milan kolikrát netušil, co se ve mně odehrává, protože když se ženy tiše trápí, muži o tom samozřejmě nemají ani páru. Takže jsem se přestala tiše trápit a začala věci říkat nahlas. Naučila jsem se mluvit o tom, co cítím a co chci. A on se mým slovům naučil naslouchat.
Z toho je jasné, že si život někdy samy zbytečně komplikujeme…
Víte, co si myslím? Ženy se zamilovávají do mužů kvůli jejich vlastnostem, třeba jim imponuje, že dělají nějakou profesi, ve které jsou zajímaví. Jenže když pak dotyčného máme doma, najednou chceme, aby ze všeho ustoupil. Z horolezce chceme vychovat zahradníka, z univerzitního profesora uklízečku. On potřebuje čas a životní prostor, ovšem my mu ho nenápadně ubíráme. Ve výsledku se trápíme a náš protějšek je otrávenej. A my hned řešíme, že nás nemá rád.
A co fáze největší zamilovanosti?
V té je to samozřejmě jinak – muž dostane křídla a věnuje se nám víc, ale pak se zase vrátí k tomu, proč jsme si ho našli, což je přirozené. Aby byl zajímavej, musí dál dělat to, co předtím, než nás potkal. Ale my to nechápeme. Chováme se jako matky. Muži nechtějí, abychom je vychovávaly. Nepotřebují matky, ale partnerky. A nejlépe tak zajímavé, jako jsou oni sami. Když budete někoho chtít pořád držet za ručičku, narazíte. Podle mě vedle sebe mohou žít ve vyrovnaném vztahu šťastně jen dvě samostatné osobnosti.
