MARTIN NĚMEC, muzikant a malíř
Co by byl život bez trapasů? Vloni mi bylo šedesát a s hrdou ješitností jsem všude vykládal, že mě ještě nikdy nikdo nepustil sednout v tramvaji ani v metru.
Jeden skeptický kamarád (asi záviděl) prohlásil, že to není tím, že bych tak dobře vypadal, ale že jsou tak nevychovaní ti dnešní frackové, co se rozvalují v dopravních prostředcích se svými mobily, iPady a jinými nápady.
Letos se to ale konečně stalo – nastoupil jsem čiperně (jak jen to má věčně zablokovaná páteř a bolavá achilovka dovolují) do tramvaje a usmál se neodolatelně na velmi hezkou sedící slečnu. Ta ale k mé hrůze vstala a zarecitovala ono fatální zaklínadlo: „Nechcete si sednout, pane?“
Úder blesku nebo revizor by mi byl po vůli více. Rozhlédl jsem se, ale žádný stoletý stařík, kterého by mohla vidět, vedle mě ani za mnou nestál. Pak jsem se rozesmál a překvapené dívce řekl: „Jen seďte slečno, já musím zavolat manželce, že už je to tady.“
A ponaučení? Muži „pozdně středního“ věku, neusmívejte se v tramvaji na sedící děvčata! Anebo choďte pěšky – je to zdravé. Zejména pro sebevědomí!
PETR BATĚK, herec a zpěvák
Jeden z trapasů se mi stal na cestách, kde trávím poměrně dost času. Scéna se odehrála u jedné malé vesnické čerpací stanice. Byl jsem trochu v časovém skluzu, spěchal jsem a při tankování paliva mi zazvonil telefon. Vzal jsem ho do ruky a začal řešit nějakou naléhavou záležitost.
Ze zvyku jsem při tom dokončil akt čerpání, zavřel nádrž, nasedl a vyjel ze stanice ven. Po několika metrech jsem si uvědomil, že odjíždím bez zaplacení. Zastavil jsem, vystoupil, ale pro jistotu zůstal stát na místě. Cestu ke kase mi zkřížily dva smetáky v rukou žen, které stanici obsluhovaly. Od první chvíle jim prý moje tvář byla povědomá, tedy podezřelá. Co z toho plyne? Muži by prostě neměli dělat více věcí najednou.
VÁCLAV JÍLEK, herec divadla Studio Dva
Při navštěvování Francouzského institutu v centru Prahy, kde se už nějakou dobu učím mluvit a psát francouzsky, se mi podařilo v hodinách konverzace malé faux pas. Místo abych řekl, že jsem šťastný, vypadlo ze mě, že jsem „erektovaný“…
Myslím, že víc k tomu dodávat nemusím.
MARTIN VESELOVSKÝ, moderátor DVTV
Poprvé v životě jsem vzdal závod. V půlce šedesátikilometrového Trail Maniacs na Slapech mi došlo úplně všechno. Síly, čokoláda i fakt, že už druhou půlku nedoběhnu. Sám sebe jsem tím překvapil i naštval zároveň. Mám obavu, že možnost „seknout s tím“ už bude vždycky jaksi víc představitelná. A ponaučení? Asi budu muset víc běhat.
ADAM DVOŘÁK, filmový producent a střihač
Parádní trapas jsem zažil na natáčení, které jsem produkoval. Vzal jsem s sebou syna, aby se podíval, jak se točí film, a když jsme byli v cateringu, přišel k nám jeden z herců menší role a začal nám velmi žoviálně pomáhat s nakládáním jídla se slovy: „… si dejte, ne, pořádně si naberte, to je zadarmo, to platí produkce, nebuďte blbí a pořádně je vyžerte… to se musííí!“
Byl tak úžasně spontánní, že jsem mu nechtěl kazit radost informací, že ten, kdo to tu vše platí, jsem já. Lidé z cateringu na něj sice divně koukali, protože věděli, kdo jsem, já jsem si však celou situaci chtěl užít, tak jsem jim naznačil, že vše je ok, že mi sice možná hráblo, ale že rozhodně nechci rozjetého herce brzdit.
LUDĚK SOBOTA, herec
Jeden z největších trapasů jsem prožil v souvislosti s nedávnou operací kýly. Operaci mi měl dělat kamarád, skvělý chirurg, doktor Michal Toběrný.
Před operací se mě ptal, jestli mě má na tom inkriminovaném místě oholit sestra, nebo jestli se oholím sám. Bylo mi blbý, aby mě v mých intimních partiích holila sestra, tak jsem řekl, že sám. Jenže jsem se při tom holení při mé nešikovnosti pořezal.
Těsně před operací jsem to řekl sestře a ta na to, že zavolá pana doktora, že jsem si tam mohl zanést infekci, a tím pádem bych na tu operaci nemohl jít. Michal se na mé šrámy podíval a řekl: „Člověče, vždyť ty už ses vlastně odoperoval sám!“ Ale na operaci mě vzal. A dopadlo to dobře.