Trápí vás nevzhledné váčky pod očima? Tak si je jednoduše nechte odstranit. Ano, je to chirurgický zákrok, ale rychlý, téměř bezbolestný a hlavně velmi účinný.

______________________________________________________________

Věk, ponocování a v neposlední řadě i dlouhé vysedávání u počítače či věčné zírání do telefonu, to vše se na ultrajemné pokožce kolem očí projevuje velmi negativně. A málo platné, člověk s prověšenými dolními víčky vypadá vždy starší a unavenější. U mě se k tomu ještě navíc přidaly i genetické předpoklady, „pytle“ pod očima jsem snad měla už jako dítě. Postupem času jsem kvůli tomu začala utrácet stále víc a víc peněz za nejrůz­nější krémy (které měly, přiznávám, rozporuplné výsledky). 

Zhruba před dvěma lety jsem se pak rozhodla pro řešení pomocí výplní kyselinou hyaluronovou. Dermatoložka MUDr. Katarína Třísková z Medicom Clinic, kam jsem kvůli tomu zašla, mi ale tak trochu vyrazila dech. „A proč si ta dolní víčka nedáte upravit chirurgicky? Je to rychlé, šetrné a naši lékaři jsou moc šikovní. Uvidíte, že budete spokojená.“ Po pravdě jsem se tenkrát na žádnou plastickou operaci moc necítila, a tak jsem si nechala jen apli­kovat domluvené výplně, i když mě paní doktorka upozornila, že efekt je dočasný (cca šest až devět měsíců, pak se musí zákrok opakovat) a hlavně v mém případě ne zcela uspokojivý. Ale její předchozí slova mi uvízla v hlavě a myšlenka na chirurgickou úpravu se zejména při ranním pohledu do zrcadla připomínala docela často. 

Když jsem si letos zkraje léta prohlížela fotky z nedávné dovolené, řekla jsem si, že asi vážně není nač čekat, a objednala se do Medicom Clinic na konzultaci. Pan doktor Popelka mě přijal velmi vlídně, a přestože jsem tak nějak stále doufala, že mě pošle domů se slovy „vy to vážně ještě nepotřebujete“, jeho závěr, poté co mě prohlédl, byl jednoznačný. „Ano, u vás bude efekt moc hezký, tak vás rovnou objednám?“ Kdo se dá na vojnu, musí bojovat, tak jsem jen nasucho polkla a poslušně si zapsala navržené datum.

Vysvětlil mi, že celý zákrok probíhá v lokální anestezii (předoperační vyšetření není potřeba) a trvá zhruba ho­dinu. Pak prý můžu jít domů. V den operace si mám dát normální snídani, jen nemám pít kávu, to kvůli zvýšenému riziku krvácení. OK, to myslím zvládnu. Jak se den D blížil, měla jsem kapku obavy, ale ráno při příchodu na kliniku ze mě skoro spadly. A to hlavně díky neskutečně milému přístupu personálu kliniky – při příjmu, i na samotném sále. Každý krok mi důkladně vysvětlili a celé to vlastně proběhlo mnohem snáz, než jsem vůbec čekala. Vpíchnutí anestetika samozřejmě trochu cítíte, ale pak už jen vnímáte, že na vás chirurg „pracuje“, žádnou bolest prakticky nevnímáte. Dobré také je, že většinu času máte zavřené oči. Občas ale lékař potřebuje vaši spolupráci, aby si vše lépe rozměřil a výsledek byl co nejlepší. Závěrečné šití jsem pak už neregistrovala vůbec. A hurá na druhé oko. Další část zákroku mi utekla ještě rychleji, a věřte, či ne, stihli jsme u toho s panem doktorem probrat všechna pozitiva jógy, a já ho možná dokonce přesvědčila, že ji taky někdy zkusí (i když to nevím úplně jistě).

Tak ještě přelepit šití náplastmi a pak už mě sestřička jen odvedla do kabinky, abych se oblékla. Poučila mě, že se nesmím pokud možno předklánět, a doma mám samozřejmě odpočívat, ideálně v polosedě s podloženou hlavou. A nezatěžovat oči, tedy žádná televize, žádný počítač ani telefon (ale napsat kamarádkám a manželovi, že to dobře dopadlo, jsem musela, to jistě chápete). Doprovod domů jsem nepotřebovala, protože klinika v ceně zákroku (od 14 500 Kč) nabízí také odvoz po Praze taxíkem, což jsem s potěšením využila.

Největším překvapením bylo, že kromě jemného štípání jsem vlastně vůbec necítila bolest, na kterou jsem byla ­připravena, až rány přijdou k sobě. Ale vážně nic. Na radu lékaře jsem si pro jistotu vzala jeden prášek proti bolesti a vzápětí usnula jako nemluvně asi na tři hodiny. Ovšem ani potom se žádné nepříjemné pocity nedostavily, což mě dost potěšilo. Možná i díky tomu, že jsem dle dopo­ručení obě oči poctivě ledovala.

Druhý den po zákroku jsem ještě zůstala doma, přece jen oči byly unavené a každou chvíli je kvůli pocitu sucha bylo nutné prokapat, ale jinak jsem se hojila opravdu ­dobře. Na vyražení si mezi lidi to sice moc nebylo, modřiny pod očima se totiž postupně začaly hezky vybarvovat, takže jsem vypadala jako mýval, ale když jsem kolegyni poslala svou aktuální fotku, napsala: „Třetí den po zákroku, to už vy­padáš dobře!“ Musela jsem ji opravit, že teprve druhý… Možná že na tom měl svůj podíl i fakt, že bylo léto. Většinou se traduje, že na plastické operace není vhodné chodit v tuhle dobu, moje zkušenost je ale opačná. Jednak bylo super, že děti byly pryč, takže mi ubylo starostí, a jednak zřejmě hraje roli i to, že obecně máme v létě lepší imunitu, a tudíž se rány lépe hojí. Jen se samozřejmě nemů­žete jít slunit, to je jasné.

Po týdnu jsem se dostavila na kliniku kvůli vyndání stehů. Pan doktor si pochvaloval, jak hezky se víčka hojí, vytáhl stehy a doporučil mi dál jizvu promazávat a pravidelně provádět tlakové masáže. Další dny mě ještě trochu trápily otoky, hlavně po ránu, ale led to pokaždé celkem spravil. Modřiny se vstřebávaly asi deset dnů, pak už jsem se začala i lehce líčit. Zhruba po měsíci byla jizva ještě mírně červená, ale podle slov okolí patrná jen při bližším zkoumání. Každý ranní pohled do zrcadla byl o dost veselejší. Když jsem se po dvou měsících od zákroku dostavila k panu doktorovi na poslední kontrolu, přivítal mě slovy: „To se nám to ale hezky povedlo, že? Dost jste omládla!“ Co na to říct? ­Nezbylo mi nic jiného než poděkovat a souhlasit. 

  11:08