Přiznám se, že mě kromě hereckých výkonů a příběhu okouzlila i kamera. Chvílemi jsem měla pocit, že se dívám na krásný obraz.
Eliška: Tak to je dobře, ve filmu je obrazový zážitek důležitý a Vladimír Smutný dovede s kamerou kouzlit. Nemám ráda ukecané filmy plné planých dialogů, v nichž se mnohdy ztrácíte. Film má být především obraz.
Jirka: Když točíte o ženách, tak je samozřejmě nemůžete umlčet. Musíte je nechat si ledacos vyříkat. A kamera by to měla podtrhnout. Já vždycky myslím na to, jestli by to pochopil i někdo, kdo nemluví česky. Hraju si třeba s tím, jak postavy stojí, jak se tváří, co je kolem nich. I kdyby se na to pak díval Korejec nebo Japonec, měl by rozumět tomu, co se na plátně děje.
Jak prožíváte čas premiéry, kdy se film poprvé dostane před diváky? Je to pro vás radost, nebo utrpení?
Eliška: Herci málokdy vidí film před oficiální premiérou. Někteří, jako třeba já, to ani nechtějí, protože důvěřují režisérovi. Ale zase tak úplně nad věcí nejsem. Cítím určitý neklid a zvědavost, který záběr nakonec vybral. Jirka je totiž takový ďáblík, na place vás pochválí, řekne, že jste to zahrála úžasně, ale pak vás poprosí ještě o jednu klapku navíc. Tu, která bude takzvaně jen pro něj. Dobře ví, že právě taková bývá nejlepší, protože už je člověk unavený, nemá sílu být nervózní a hraje s lehkostí. Takže když usedám mezi premiérové diváky, jsem zvědavá, kolik takových „odlehčených“ klapek ve filmu použil.
Jirka: Já jsem na rozdíl od Elišky v opačné pozici – do premiéry vidím film snad stokrát. Dopracuju se skoro až k nenávisti, před očima mám samé chyby a nejraději bych všechno vystříhal a nechal jen úvodní a závěrečné titulky. Když pak film pošlu k divákům, už se na něj nikdy nedívám a soustředím se na své další projekty. V případě Tátovy volhy se ale stal zázrak – od začátku ji snáším víc než dobře a mám ji rád.
