V pětatřiceti se Tereza Schillerová dozvěděla, že má rakovinu mízních uzlin. O své nemoci začala psát blog a posléze vydala i knihu. Nedávno jí vyšlo pokračování, Deník raka 2.

O čem je vaše druhá kniha?


Druhý díl mé knížky zachycuje ­období bezprostředně po nemoci. Jsou v něm příspěvky od léta 2016 do března 2018, což je poměrně dlouhá doba, v níž jsem zachytila nejen svoji osobní cestu, ale také jsem na­psala téměř dvacet příběhů mých čtenářů, které jsou součástí knihy. Takže už to není čistě autobiografie.
Druhý díl je také o tom, že vás rakovina nezmění, ­pořád to budete vy, jen si budete více vážit maličkostí, ­okamžiků a naučíte se dělat rozhodnutí. Nic neodkládáte. Není to žádné klišé, myslím, že to čtenáře zcela pohltí.


Zjistila jste něco nového poté, co jste nemoc přežila? O světě, o svých blízkých, o sobě…


Hmm, zdánlivě jednoduchá otázka, ale velmi silná a pro mne citlivá… Víte, po nemoci mi došlo, že život je strašně křehký, a začala jsem být pokornější. Život se mi znovu otevřel, dostala jsem druhou šanci a uvědomila si, že mám všechno ve svých rukou, že nikdo jiný to za mne neudělá. Rozhodla jsem se plnit si sny a dělat vše prostě po svém. Stal se ze mě střelec a někdy i trochu sobec. Samozřejmě jsem kvůli tomu občas i narazila. Co jsem zjistila o světě? Že je stále v pořádku. Že jsou mezi námi úžasní lidé, kteří si vzájemně pomáhají. I můj blog je vlastně taková komunita. Lidé v mém okolí se hodně vyměnili. Většina jich odešla, někteří mě mile překvapili a přišlo mnoho nových. Vše tak prostě mělo být.
Mám své blízké, mám dobré přátele. Není jich moc, ale funguje mezi námi naprostá synchronicita. Vážím si jich. Jsou pro mě důležití. S přáteli nevnímáte čas, neměříte energii vzájemně vynaloženou a můžete s nimi počítat. Jedním z nich je samozřejmě i můj desetiletý syn.
A co mi nemoc prozradila o mně samotné? Že nejsem žádný slaboch. Naopak, zjistila jsem, že jsem silná a statečná. Umím se postavit k problémům čelem, i když jsem zpočátku hysterická. Ale po chvíli si dovedu vše zracio­na­lizovat, zhluboka se nadechnout a jít tomu vstříc. Někdy je to opravdu těžké, ale nikdy nic nevzdávám.

Říká se, že po rakovině je někdy nutné překopat život od základů a začít jinak. Vnímáte to podobně?


Vždycky jsem měla tendenci pálit mosty, dělat unáhlená a radikální rozhodnutí, nenávidět lidi, co mě zklamali… Jsem trochu horká hlava. Myslím, že není nutné kvůli nemoci změnit život od základů. Začala jsem na sebe být víc hodná, to je celé. Už se do ničeho nenutím, nic si nevyčítám – je potřeba se vlastním chybám zasmát. Divoká budu asi pořád… Už se to ani nesnažím změnit, zbytečně by mě to vyčerpávalo. Navíc nesnáším nudu, takže život budu mít nejspíš pestrý ­pořád. Umím si spoustu chyb přiznat a uvědomit si, že žiju svůj život, a že tudíž nemůžu od ostatních očekávat příliš. Třeba ani poděkování nebo chválu. Ale důležité je mít v hlavě vše srovnané tak, že toto od ostatních nebudete ani vyžadovat a pochválíte klidně sama sebe, když na to přijde. Já mám kolem sebe naštěstí lidi, kteří mě velmi podporují a pro slova chvály nejdou daleko.

Co jste musela ve svém životě změnit?


Jednoznačně postoj k sobě. Nemoc mi ukázala pomyslné zrcadlo. Ten pohled do něho byl šokující. Vždycky jsem si hodně ubližovala, dělala jsem vše pro druhé a na sebe jsem úplně kašlala. Došlo mi to v momentě, kdy jsem čekala doma na výsledky rozboru nádoru. To jsou takové neskutečné dny plné vnitřní prázdnoty a čistého zoufalství. Během nich mi došlo hodně věcí. Měnit jsem se začala po léčbě, postupně. Naučila jsem se říkat ne, změnila jsem práci, začala jsem sportovat, zhubla jsem. Jednu věc mám v sobě sice stále nedořešenou, ale všechno má svůj čas. Našla jsem pár úniků, jak se z toho všeho nezbláznit. Úniky mi vyhovují. Taky jsem na pár věcí, lidí, situací změnila názor. Člověk se pořád vyvíjí.


Jak rakovinu vnímal váš syn? Komunikovali jste spolu otevřeně?


Každé dítě vycítí, že máma není v pořádku. Tušil to i můj syn. Měl o mě strach. Když jsem přišla o vlasy, tak se mě prý i trochu bál. Bylo mu tehdy sedm a končil první třídu. Nechápal, proč pořád polehávám – já, taková aktivní a excentrická bytost. Nechtěla jsem mu říkat, že mám rakovinu. Sama jsem té nemoci moc nerozuměla a nevěděla bych, jak mu to tedy vysvětlit. Vždy jsem to nějak bagatelizovala a on žil v domnění, že mám rýmu nebo tak něco. Vše jsem mu vysvětlila po léčbě. Neříkala jsem mu nic o smrti, o závažnosti nemoci, ale on se i tak rozplakal a řekl mi, že nechce, abych umřela. Bylo to tehdy velmi silné.

Celé znění příběhu si můžete přečíst v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji.




 

  15:00,  aktualizováno  31. března 13:46