Na té hře se mi líbí, že má hodně rozdílné postavy. Vaše je úplně jiná než třeba tatínek Ondřeje Pavelky. A přitom se vhodně doplňujete.
Přesně tak. Myslím ostatně, že Ondra je šťastný, že tuhle roli dostal, a hraje ji mistrovsky. Ale samozřejmě i ostatní: holky, tedy Verunka Lazorčáková, Terezka Vilišová nebo Lucka Polišenská, za kluky Pavel Batěk a Igorek Orozovič. My jsme tam hrozně dobrá parta.
Je dobrá parta opravdu podstatná pro to, aby vznikla dobrá inscenace?
To víte, že ano, pro mě je to nesmírně důležité. Nemůžu hrát divadlo upřímně s někým, kdo je mi fyzicky nepříjemný, nebo s někým, o kom vím, že třeba je pyšný nebo že se vůči mně cítí nadřazený. To se pak divadlo nedá hrát. Ale v Noční sezóně si vzájemně pomáháme. Mladí mi dodávají úžasnou odvahu a já zase jim. Potvrzuji jim, že to dělají dobře, oni mi to věří. Před hrou se všichni obejmeme a jdeme na to. Taková je tam situace. A to je k nezaplacení. Děkuji pánubohu, že to takhle zařídil a pan režisér to tak obsadil, že k sobě pasujeme.
Jak vlastně vztahy v divadle fungují? Jelikož se tolik pracuje s emocemi, mohou si herci vůbec navzájem říkat, že dneska to bylo (nebo nebylo) dobré?
Mám-li mluvit za sebe, tak když já něco pokazím, anebo když si nemyslím, že jsem něco udělala dobře, hned se k tomu sama přihlásím a omluvím se kolegům za to, co jsem udělala špatně. Jinak jistěže je pár ješitů, kteří se domnívají, že jsou v podstatě neomylní a geniální. Ale těm nemá cenu něco říkat. Zkrátka musíte vycítit, jestli kolega, se kterým se vám stane něco nepěkného, je ochoten si o tom promluvit a domluvit se na tom, že příště to udělá tak, jak to udělat má. Čili že by mezi herci panovala nějaká velká nevraživost, nebo že by snad někdo někoho pomlouval, tak to je blábol. To jsem v Národním divadle nikdy nezažila.
O roli v Noční sezóně hovoříte jako o daru. Nemůžeme nezmínit, že teď jste oslavila kulaté narozeniny. Vy jste vlastně jenom o dva týdny starší než únorový puč v roce 1948, ještě jste dítětem demokracie...
Ano, ale tím pádem taky platí, že jsem znárodněná. Ale protože jsem ze západních Čech, z Rokycan, které osvobodili Američani, nikoli Rusové, byla jsem taky vždycky podezřelá.
