Byla jste jediná dcera „starých rodičů“. O těchto dětech se říká, že bývají zvláštně přemoudřelé a moc si nerozumějí s vrstevníky, protože se odmalička pohybují mezi dospělými. Bylo to tak i ve vašem případě?
Určitě nemůžu říct, že bych byla vůdcem party. Spíš jsem měla roli introverta, který tu partu zvědavě pozoroval. Ale na druhou stranu jsem vždycky vedle sebe měla nějakou kamarádku. Přátelství z dětství navíc udržuji dodnes, protože jsem hodně věrná a stálá. Co se týká rodičů; když jsem se narodila, tátovi bylo padesát a mamince třicet šest. Tenkrát rozhodně spadali do kategorie starých rodičů, ale dnes by si jich nikdo ani nevšiml. Mně vlastně nikdy nepřišlo, že jsou staří, protože naše rodina byla na socialistické poměry nestandardní i v mnoha jiných věcech. Bez ohledu na věk, nebo možná právě díky němu, měli rodiče obrovský nadhled a byli velmi liberální. Nevychovávali mě pomocí příkazů, ale o hodně věcech se se mnou bavili zcela otevřeně. Když přišla vhodná doba, mluvili se mnou naprosto upřímně i o sexu.
Ve vašich starších rozhovorech jsem se dočetla, že před vámi doma chodili nazí.
Ne že by přišli nazí k nedělnímu obědu, ale rozhodně nepropadali pruderní hysterii a nezabouchávali dveře, když jsem je třeba zahlédla v koupelně.
Proč jste se vlastně, v rámci rodinné tradice, nestala píšící lékařkou?
Protože na fyziku a vůbec exaktní vědy nemám buňky. Ostatně o doktorátu z psychologie uvažuji už roky, ale pořád je na pořadu dne něco důležitějšího.
