Desítky let dávaly přednost potřebám druhých. Vychovávaly děti, chodily do zaměstnání, staraly se o domácnost a často pomáhaly také svým rodičům nebo partnerům. Na vlastní zdraví, odpočinek nebo zájmy nezbýval čas.
Když se kolem padesátky každodenní kolotoč alespoň trochu zpomalí, mnohé ženy si poprvé uvědomí, jak dlouho žily hlavně pro ostatní a jak málo prostoru dávaly samy sobě. Často až tehdy zjistí, že vlastně ani nevědí, co je baví, co by chtěly dělat nebo o čem kdysi snily, než jejich život začaly určovat především potřeby rodiny, domácnosti a zaměstnání.
Není pozdě na život
Najednou už není potřeba vozit děti na kroužky, kontrolovat domácí úkoly nebo organizovat každý den podle potřeb rodiny. Objevuje se čas, který dříve neexistoval. A právě tehdy si ženy uvědomí, že vlastně ani přesně nevědí, jak žít dál. Možná by bylo dobré se vrátit ke koníčkům, které zůstaly roky stranou, naučit se něco nového, cestovat, více se hýbat nebo jen bez výčitek strávit odpoledne podle vlastních představ.
Není to projev sobectví, ale přirozený krok v životní etapě, kdy už žena nemusí být pro všechny k dispozici od rána do večera. Může si tak konečně začít budovat život, ve kterém nebude jen pečovat o druhé, ale dopřeje stejnou pozornost také sama sobě.
Jenže změnit zažité návyky nebývá snadné. Ženy, které byly celý život zvyklé pečovat především o druhé, často mívají výčitky, když udělají něco jen pro sebe. Přitom právě kolem padesátky se mohou začít ozývat zdravotní potíže spojené s přirozenými změnami organismu, které připomenou, že vlastní potřeby není možné donekonečna odkládat.
Druhá polovina života proto nemusí znamenat útlum. Naopak může být obdobím, kdy žena přestane být neviditelná alespoň sama pro sebe a zjistí, že má před sebou ještě mnoho let, které může prožít podle svých představ a přání.
Článek vznikl pro časopis Rytmus života.
