Jednou jsem se zeptala kamaráda, jestli je normální, že se bojím každého večera. Jestli to mají doma taky tak. Vyvalil oči: „Ne, to fakt normální není, co blbneš?“
Češtinářka Eva dnes už vypráví o svém prvním manželství s nadhledem. Její muž Martin byl jako její třetí dítě. Znáte to: malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. Jen toto „dítě“ bylo o dost větší než ona. A bylo nevypočitatelné. Geniální i strašně hloupé. Ješitné, agresivní, ale i milé a pokorné. Citově závislé na Evě – a na alkoholu. Shrnuto: šel z něj strach.
„Byla to pro mě běžná součást života. Naši se taky občas picli a pak na sebe řvali. Myslela jsem, že to patří k manželství. A že mým úkolem je zařídit, abychom to všichni nějak přežili…“
Až s odstupem dvaceti let Eva vidí, jak velký to byl omyl – a jak moc tím neúmyslně poškodila své děti. Ty se dneska s tátou stýkají formálně jednou za půl roku a Evě nahlas nic nevyčítají. Ale ona často přemýšlí: měla sebrat sílu dřív? Na svých dospělých dětech totiž vidí, jak je jejich dětství ovlivnilo. A když s nimi o tom mluví, bolí to.
„Vždycky jsem snila o domečku se zahrádkou a kupě dětí. A ono se to stalo. Byla jsem doma s mrňaty, přivydělávala si částečným úvazkem a přes den nám bylo fajn. Vpodvečer ale začala padat na světnici tíseň. O šesté se vracel Martin domů a měl vždycky už dost upito, načež si hned otevřel další lahev. Následoval křik, scény, házení věcmi,“ vzpomíná.
S odstupem času na tom Evě připadá spousta věcí neuvěřitelných. Třeba fakt, že nedokáže pojmenovat, z čeho ty scény vlastně vznikaly. „On byl samovytáčecí. Vždycky si vybral někoho z rodiny, začal na něj ječet kvůli nějaké chiméře typu ‚Jak se to zase tváříš‘. A pak už někdo brečel, někdo křičel, někdo se schovával pod palandu.“
„Tak snad má ta ženská nějakou důstojnost! Má sbalit kufry a děti a jít, ne?“ Podobné názory často slyšíme od lidí zvenčí. Jenže tak jednoduché to není.
Prvním argumentem bývá strach. Člověk, se kterým prožíváte jeho alkoholické peklo, je nevypočitatelný. Jsou chvíle, kdy by se pro rodinu rozkrájel, všechny vás miluje, dětem vypráví pohádky, které si z fleku vymýšlí. Víte, že má dvě tváře. Když bude chtít podporu lidí nebo soudu, bude umět nastavit utrápenou tvář citlivého, hodného člověka, kterého opustila zlá ženská.
A zároveň víte, že se umí chovat jako agresivní cvok. Že vám už stokrát řekl něco ve stylu „Vypadni odsud, jestli ti, chudinko, tak strašně ubližuju, ale počítej s tím, že děti už nikdy neuvidíš!“.
A kam půjdete? Na ubytovnu? K rodičům? Ke kamarádce? Najdete si byt? (A z čeho ho zaplatíte, bude vám snad posílat alimenty, haha?) Přijde tam „jen“ v noci vyřvávat pod okno? Nebo to okno rozbije? Rozbije zamčené dveře? Ublíží někomu?
Všechny tyto scénáře jsou vedle závislého člověka reálné – už jste ho mockrát viděla nejen něco rozbít, ale i někým přesvědčivě manipulovat. Viděla jste ho, jak po lahvi ginu řídí auto stosedmdesátkou. Víte, co všechno může být „potom“. A to vás paralyzuje dostatečně účinně, abyste „v tom“ zůstala hodně dlouho – mnohem déle, než by bylo rozumné.
Mám ho nechat umřít?
Energická Magda, majitelka krámku s uměleckou keramikou, léta zůstává v těžkém vztahu s básníkem Ivanem a jeho závislostí na víně.
„Já si ho brala jako mladého, chytrého kluka. Bylo nám oběma dvaadvacet! Byla s ním zábava – a to je vlastně i dneska, i když bych si ji často odpustila,“ podotýká ironicky.
Magda jejich vztah popisuje jako „manželství na blízkou dálku“. Ona tráví většinu dne ve svém obchůdku. On je v důchodu, a tak se tiše upíjí doma. Čas od času zmizí do léčebny, pak pár měsíců pije jen čaj a birell. Pak se stane něco nečekaného, třeba jim zemře pes, a citlivý Ivan je ve víně zase až po uši…
„Já si nemůžu pomoct, vlastně za něj cítím trochu zodpovědnost. Je to hodný člověk, jen si vůbec neví rady se životem. Já jsem v pohodě, mám spoustu přátel, obchůdek, a můj muž trpí za svět.“ Po příchodu domů ho často najde v děsném stavu. Spí v botách na pohovce, na koberci vylitá lahev. „Nedávno rozbil umyvadlo v koupelně. Neptejte se mě, jak to dokázal,“ konstatuje.
Má od něj Magda odejít? Život s ním není lehký, na druhou stranu Ivan není agresivní, snaží se už léta neúspěšně o vyléčení, děkuje jí za pomoc.
Magda si „víc než hodně“ rozumí s jedním dlouholetým kamarádem. Je vdovec, už jí dlouho nabízí, ať se k němu nastěhuje. Ale ona to nechce Ivanovi udělat. Radši po něm dál uklízí spoušť a drží ho za ruku, když je mu špatně. „Kdybych se odstěhovala, upije se. Nemůžu si to vzít na svědomí.“
Ivan je ale přece dospělý, napadlo vás právě, nese za sebe zodpovědnost. Tak to je asi to nejtěžší dilema partnerů závislých lidí. Alkoholismus je nemoc, mám opustit nemocného člověka? Nechat ho, ať se zničí? Nechat ho, ať zničí mě?
Prý je to jen naše věc
„Léta jsem se cítila v pasti,“ vzpomíná Eva z našeho prvního příběhu. „Kamarádi i sousedé mockrát slyšeli všechny ty opilecké scény. Považovali to za takový kolorit našeho ‚italského‘ manželství, nebo co? Když jsem si jednou postěžovala rodinné kamarádce, řekla, že je jenom na mě, abych si vytyčila hranice.“
Nakonec svou hranici našla. Jednoho dne, při pravidelné večerní scéně, si všimla, že už z něj nemá strach. Že už jí připadá jen ubohý a směšný. A že na něj má takovou alergii, že by při další kuchyňské scéně byla schopná sáhnout do šuplíku pro nůž a bodnout mu ho do břicha.
„V tu chvíli mi došlo, že musím pryč, protože jinak to skončí strašně. Nedávno jsem četla na webu článek, kde jiná manželka alkoholika popisovala úplně tentýž pocit. Rozesmálo mě to, i když to vůbec není k smíchu. Odejít od špatného chlapa je asi jednoduché až ve chvíli, kdy vám dojde, že byste ho jinak mohla zabít.“
Eva si našla malý byt, druhou práci a čekala, co se bude dít. Martin nevyváděl ani nikoho nenapadal. Vžil se do role opuštěného muže a vzorného otce. Volal příbuzným i přátelům a plakal jim do telefonu. Litovali ho. Chudák Martin, on ty děti miluje a ona mu je sebrala. Půjčuje mu je jen na víkendy! Přesvědčivý, to on byl vždycky. Jeho spolupracovník, slavný profesor psychologie, Evě řekl: „To vám ty děti nikdy neodpustí, uvědomujete si to?“ Není nad podporu moudrých starců.
„Tenkrát jsem si připadala naprosto osamělá. Trvalo to tak rok,“ vzpomíná Eva na období, kdy se obrovská úleva mísila s pocitem společenského zavržení. Pak se začalo ukazovat, že ne každý Martinovy teorie bere vážně. Potkala rodinnou kamarádku, která jí řekla: „Prosím tě, to vědí všichni, že chlastá, mělas odejít už dávno!“ Evě pak vrtalo hlavou, proč ji někdo nepodpořil dřív.
A to je možná to nejdůležitější. Vidíte, že se děje něco podobného ve vašem okolí? Dělat mrtvého brouka je chyba – stejně jako je neúčinné přesvědčovat někoho k akci, ke které zatím sám nedozrál. Stačí maličkost. Naznačit, že situaci vnímáte. A že kdykoli bude trpící rodina potřebovat třeba jen morální podporu, jste tady.
Pocit, že už dál nemůžete, bývá pravdivýOdpovídá adiktoložka a zakladatelka Branického sanatoria Monika Plocová @moniplocova
|
Článek vznikl pro časopis Žena a život.
