Prázdné ústavy? Zatím ne...
Odborníky zajímala rovněž otázka sebehodnocení dětí, to bylo u dětí z domovů výrazně snížené. „Výsledky studie jednoznačně ukázaly, že na vývoj dětí i jejich budoucí spokojenost a úspěšnost v životě má vliv přítomnost, či naopak absence citové vazby,“ říká vedoucí výzkumu Radek Ptáček. Specifické problémy, kterými tyto děti trpí, se pak odrážejí v jejich chování k ostatním lidem.
„Dítě, které nepoznalo mateřskou lásku, obtížněji buduje stabilní citové pouto v dospělosti. Proto je důležité najít vhodné náhradní rodiče. Jiná než rodinná péče není z dlouhodobého hlediska vhodná,“ dodává odborník. Zmíněná studie tak jen potvrdila to, o čem se v zahraničí i mezi mnoha odborníky, kteří děti z ústavů vídají denně, mluví už velmi dlouho.
„Nejdůležitější a nejlogičtější závěr těchto studií je vždy stejný – všechny děti potřebují žít v milující rodině. Ideálně své vlastní, a pokud to není možné, pak alespoň v náhradní,“ říká Martina Vančáková. V Česku momentálně žije asi dvacet tisíc dětí, polovina z nich je v ústavech sociální péče pro lidi s postižením, kolem osmi tisíc v dětských domovech a výchovných ústavech, zhruba dva tisíce dětí do tří let jsou pak v kojeneckých ústavech. V roce 2013 přibylo na osm set pěstounů (většina z nich má dítě v dlouhodobé péči a zhruba polovina z toho jsou příbuzní dětí – pozn. red.), dramaticky se zvýšil i počet profesionálních pěstounů (ze sedmi na sto patnáct) a další se na tuto práci připravují.
Poptávka je sice výrazně vyšší, loňský rok je však nepochybně velkým krokem kupředu. Ale ačkoliv zájem o tuto práci stoupá, tak jednoduché to není. Profesionální pěstouni mohou mít dítě podle zákona nejdéle rok, poté ho musí předat dál, biologické rodině, do adopce nebo dlouhodobým pěstounům. A tam podle Martiny Vančákové vše teprve začíná.
„Pěstounství není procházka růžovým sadem, zároveň je to však jedno z nejlepších a nejvíc smysluplných rozhodnutí, které jsem v životě udělala,“ říká. U svých dětí se potýká se závažnou poruchou pozornosti, kombinovanou s hyperaktivitou a rovněž autistickými rysy. „Těžké bylo období, kdy se naše děti dostávaly do prvních konfrontací s vrstevníky i cizími lidmi kvůli romskému původu. Postupem času jsme si děti i my vybudovali vnitřní ochranu, aby nám tyhle útoky tolik neubližovaly,“ svěřuje se psycholožka. Nejsložitější problém podle ní však byl a je, jak v dětech, kterým bylo v minulosti tolik ublíženo, vypěstovat zdravé sebevědomí, schopnost přijmout samy sebe a důvěřovat světu. „Na první pohled už byste dnes na mých dětech nepoznali, že někdy byly ‚z děcáku‘, ale když přijde krize a v něčem podle svých měřítek selžou, najednou se jejich těžko budovaný vnitřní svět sesype jako domeček z karet. A to nám největší zkouška, puberta, teprve začíná,“ dodává odbornice.