Piano Gala Show měla být od začátku něčím víc než jen klavírním koncertem. Po čtyřech letech se z původní vize stala etablovaná značka a letošní velkolepý večer potvrdil, že její ambice sahají daleko za hranice Slovenska. Autor projektu, klavírista, skladatel a pedagog Michal Mrocek mluví o cestě od komplikovaných začátků k úspěšné show, svobodě, která pro něj znamená víc než samotný úspěch, i o odvaze překračovat pravidla klasických koncertů. „Konečně jsem dospěl do bodu, kdy skutečně věřím, že mě moje křídla unesou,“ říká po fenomenálním završení letošní Piano Gala Show.
Když jste Piano Gala Show před čtyřmi lety zakládal, dokázal jste si představit, kam až se může dostat?
Věděl jsem, že pokud mi to bude dopřáno, chci vybudovat značku, která bude mít evropský charakter. Snil jsem o tom a celé roky si představoval, kam až se může Piano Gala Show dostat. Dnes, když se za celou tou cestou ohlédnu, cítím především obrovskou vděčnost. Jsem upřímně vděčný Pánu Bohu, že mi bylo dopřáno splnit si svůj sen a zároveň ukázat, že je možné vytvořit značku, která má evropský přesah.
Co pro vás osobně znamená, že se původní sen skutečně proměnil v úspěšnou značku?
Popravdě si nejvíc vážím pocitu svobody. Dokázal jsem sobě i ostatním, že když něco řeknu, udělám všechno pro to, abych to dotáhl do úspěšného konce. Není v tom pýcha, spíš vědomí toho, co všechno mě stálo vybudovat a obhájit si tento pocit svobody. Protože, jak se říká, skoro každý vidí jen špičku ledovce, ale málokdo vidí to, co se za úspěchem skutečně skrývá.
Piano Gala Show není klasickým klavírním koncertem. V čem podle vás spočívá její výjimečnost?
Na Piano Gala Show je úžasné právě to, že mám svobodu formovat dramaturgii a neustále posouvat její hranice. Show má své charakteristické prvky, jako jsou světelný orchestr, módní přehlídka nebo taneční vstupy, zároveň ale nemá přesně stanovené hranice. A právě proto při její tvorbě platí jediné – sky is the limit.
Jste vystudovaný hudebník. Nebál jste se, že spojování klasické hudby s módou, tancem a výraznou vizuální složkou může u části publika působit příliš nekonvenčně?
Ano, přestože mám tento obor vystudovaný, myslím si, že je důležité přinášet nový pohled na to, jak můžeme hudbu prožívat, a nebát se překračovat zažitá pravidla koncertů. Proto se vždy snažím přijít s něčím novým a vytvořit pro diváka komplexní hudebně-vizuální zážitek. Není to o tom, že bych si nevážil hodnot klasické hudby. Právě naopak. Jde mi o hledání nových způsobů, jak prostřednictvím hudby oslovit také lidi, kteří by si k ní možná jinak cestu nenašli.
Před letošním ročníkem jste naznačoval, že chystáte něco mimořádného. Co jste chtěl divákům nabídnout?
Věděl jsem, že tento ročník bude jedinečný. Piano Gala Show za čtyři roky vytvořila precedens a stala se značkou. Tento úspěch jsem vnímal jako závazek vůči každému, kdo mi na této cestě pomohl, a především vůči každému fanouškovi. Proto jsem na uzavření celé ságy připravil speciální překvapení.
Během celé show jsem měl připravených 314 světelných cue, které jsem spouštěl přímo během hraní. Světla byla naprogramovaná tak přesně, že jsem je aktivoval v konkrétních okamžicích interpretace – levou nohou. Po 25 letech koncertní praxe jsem se tak musel naučit úplně nový způsob hraní. Nehrál jsem jen hudbu. Hrál jsem zároveň se světlem – se svým světelným orchestrem.
Letošní Piano Gala Show je za vámi a zaznamenala fenomenální úspěch. Co se ve vás odehrává ve chvíli, kdy po měsících příprav zjistíte, že vaše vize skutečně fungovala?
Je to zvláštní pocit. Člověk tak dlouho žije detaily, přípravami a představou výsledku, až někdy zapomene vnímat, co se vlastně děje. A potom přijde ten večer, vidíte reakce lidí a uvědomíte si, že všechna ta práce měla smysl. Pro mě je největší odměnou právě to, když vidím, že divák neodchází pouze z koncertu, ale odnáší si emoci a zážitek. Tehdy vím, že Piano Gala Show splnila to, proč vznikla.
Vedle úspěchu Piano Gala Show jste se dostal také mezi nominované osobnosti mezinárodního festivalu, kde figurují jména jako LISA, Doja Cat nebo RAYE. Dokážete už takový moment vůbec vstřebat?
Víte, pořád mám husí kůži, když si představím, že to není jen sen. Podařilo se mi dostat mezi světové osobnosti, jako jsou LISA, Doja Cat nebo RAYE, které jsou letos také nominované. A upřímně? Mezi těmi světovými hvězdami jsem i já!
Znamená to pro mě opravdu hodně, protože jde o mezinárodní festival. Vnímám to jako potvrzení, možná až kariérní požehnání mého snu. O to víc, že jsem se tam dostal jako skladatel a scenárista s vlastní autorskou klavírní tvorbou.
Na této cestě mě doprovázela asi moje největší fanynka – moje partnerka. A jsem za to nesmírně vděčný. Můj kariérní úspěch totiž často znamená, že se mnou musí mít ve vztahu hodně trpělivosti a pochopení. A za to jí patří moje upřímné poděkování od srdce.
Po tak výrazném úspěchu se nabízí otázka, co bude dál. Dá se Piano Gala Show ještě překonat?
Koncept, jakým je Piano Gala Show, je snem každého umělce. Velký formát show, který propojuje několik různých prvků, člověk nezažívá každý den. A protože neumím snít v malém, (smích) nechám vás opět překvapit, která z mých rozběhnutých cest bude nakonec ta správná.
Dostal jsem jednu krásnou radu a pořád ji mám v hlavě: „Miško, je čas roztáhnout křídla a letět.“
A já jsem konečně dospěl do bodu, kdy skutečně věřím, že mě ta moje křídla unesou.
Mluvíte o vlastní cestě od začátků až k velké show. Co byste chtěl, aby si z vašeho příběhu odnesli lidé, kteří sami stojí na začátku?
Motivaci. Motivaci v tom, že pokud věříte sami sobě, i když vám ostatní nevěří, a odmítnete se vzdát navzdory komplikované startovní čáře, můžete dokázat cokoli. Není to jednoduché, protože, jak s oblibou říkám, vize určuje směr, ale detail rozhoduje o tom, jestli se tam člověk skutečně dostane. Víte, na začátku jsem neměl nic, ale slíbil jsem si, že se odmítnu vzdát a budu věřit sobě i své cestě.
Vedle vlastní umělecké kariéry se už sedmnáct let věnujete také pedagogické práci. Nezačíná být při vašich dalších aktivitách výuka spíš povinností?
Víte, jak úžasná motivace to pro mě jako pedagoga je? S velkou hrdostí a láskou se dívám na každého svého žáka, když vidím jeho pokrok.
Řemeslo má zlaté dno a cesta pedagoga mě ani po sedmnácti letech praxe neomrzela. A vím, že ani neomrzí.
Jediné, co vnímám jako závazek, je stále větší potřeba dál se vzdělávat, abych mohl předávat umění hudby ještě srozumitelněji a citlivěji tak, aby tato zkušenost přinášela radost každému.
