Myšlenka, že lidské vědomí může přesahovat hranice jednoho života, neoslovuje jen duchovní směry. Zajímá i část odborníků, kteří se setkali s lidmi popisujícími velmi konkrétní prožitky a vzpomínky. Nesoustředí se přitom na víru samotnou, ale spíš na to, co si lidé vybavují, jak se tyto obrazy opakují a jak ovlivňují jejich současné vztahy, chování nebo rozhodování.
Mateřská znaménka
Kanadsko-americký psychiatr Ian Stevenson v 60. letech 20. století sbíral výpovědi dětí, které tvrdily, že si pamatují předchozí životy. Všímal si přitom souvislostí mezi jejich příběhy a mateřskými znaménky či vrozenými vadami na těle.
Uváděl třeba chlapce, který měl na krku dlouhé mateřské znaménko a mluvil o konci svého života, kdy mu někdo podřízl hrdlo. Znaménko jiného dítěte na hrudi a zádech podle něj odpovídalo jeho tvrzení o střele, která prošla tělem. Psychiatr prý zaznamenal stovky podobných případů.
Další často citovaný případ popsal americký dětský psychiatr Jim B. Tucker v roce 1999. Zabýval se chlapcem, jenž už ve třech letech začal mluvit o tom, že byl pilotem a zahynul při letecké havárii během druhé světové války. Dítě opakovaně uvádělo jméno letadlové lodi, typ letounu i přezdívku spolubojovníka, které rodiče později dohledali v historických záznamech.
Chlapec měl navíc na hlavě drobnou vrozenou vadu v místě, kde měl podle pitevní zprávy skutečný pilot smrtelné poranění. Tucker tento případ popsal jako jeden z řady, kdy se dětské výpovědi shodují s ověřitelnými detaily života zemřelé osoby.
Známé pocity
Co spouští vzpomínkyZastánci teorie minulých životů tvrdí, že určité podněty mohou u některých lidí vyvolat údajné vzpomínky na předchozí existence. Například:
|
Někteří badatelé dávají do souvislosti s minulými životy i silné prožitky déja vu. Stevenson upozorňoval, že u části lidí nejde jen o letmý pocit známosti, ale o velmi konkrétní dojmy spojené s místy, situacemi nebo emocemi, které dotyčný objektivně nemohl znát.
V rámci svých výzkumů zaznamenal případy, kdy lidé při prvním setkání s cizím prostředím popisovali přesné detaily, měli silné tělesné reakce nebo spontánně vzpomínali na události, které se později shodovaly s historickými fakty. Psychiatr tyto epizody chápal jako možné „úniky paměti“ z jiného života.
Americký psycholog Arthur Funkhouser se fenoménem déja vu zabýval systematičtěji a rozdělil ho do několika podkategorií. Popsal klasické déja vu jako pocit, že jsme určitou situaci už prožili, dále déja senti, kdy se známý pocit spouští například hlasem nebo hudbou, a déja visité, tedy silný dojem, že se nacházíme na místě, kde jsme už někdy byli.
Zatímco většina vědců a psychiatrů tyto jevy vysvětluje neurologickými procesy v mozku, část badatelů připouští, že u některých lidí mohou podobné prožitky souviset i s paměťovými stopami, které přesahují jeden život.
Článek vznikl pro časopis Rytmus života.
